Blízkost. Potřeba cítit sounáležitost. Touha někam patřit, být součástí společenství, party nadšenců pro něco, rodiny. Místo, kde se cítím v bezpečí, přijímán takový, jaký jsem, kde mě jenom nesráží, kde mě ocení za to, co umím, domov.
Prazákladní potřeba každého z nás, bez jejího naplnění chřadne naše duše, vyprahne srdce, mizí smysl, proč tu vůbec jsme. Tato potřeba nemizí ani v současné atomizované společnosti, snad proto mají sociální sítě takovou přitažlivost. Jste součástí společenství a současně nejste. Tak trochu schovaní za anonymitu obrazovek najdeme odvahu k věcem, ke kterým bychom se na veřejnosti možná neodhodlali. A toho, kdo s námi není na jedné vlně, prostě vymažeme ze sledujících. Že na akci, kterou jsme pořádali, skoro nikdo nepřišel? Nevadí, vždycky tam můžeme dát fotku z takového úhlu, že se to úplně nepozná, a virtuální dav za obrazovkami přidá pod příspěvek paleček. Nám je líp a jim to nic neudělalo. Spousta lidí na jedné platformě, také lidé, o nichž byste nic nevěděli, kdyby se po letech nepřipomněli skrze žádost o přátelství, lidé, s nimiž byste se nikdy nepotkali a seznámili jste se v éteru díky společným zájmům. Vlastně to může být prima.
Přesto se ukazuje, že to nestačí. Ten reálný svět kolem nás na nás tlačí, požaduje ostré lokty, toleruje neetické chování, vyžaduje veškerý čas a mnohým bere možnost budovat pevné vztahy, protože to prostě nestíhají. Lajky potěší, ale „nezahřejí“, jak by řekla moje babička, nepovídají si s vámi. A tak se začínáme vracet ke sdílení životů v reálném světě, ke sdílení zážitků, cest, aut, koloběžek, komunitního života, výpěstků z vlastních zahrádek, vzpomínek, míst, kde si můžeme odpočinout od nároků světa a cítit se bezpeční. Ať už s lidmi, které známe léta, nebo s těmi, s nimiž jsme se domluvili ve světě elektronickém, že budeme ve stejnou dobu na stejném místě a bylo by fajn spolu něco podniknout, i když jsme se předtím nikdy neviděli.
Svět se sdílí. A co církve? Jsou naše církve sdílené? Jsou prostorem bezpečí, přijetí pro každého jednoho, kdo přichází?
Všichni o sobě tvrdíme, že jsme přijali Krista do svého života, ale jak moc skutečně zachováváme jeho přikázání, jak moc chráníme a pěstujeme vztah, kterému jsme kdysi řekli ano?
Bůh položil základ sám v sobě, abychom měli na čem budovat jeho tělo, platformu sdílení, podpory i hledání. Nejen to. Uvědomuje si nároky i názory světa, do kterého často nepatří pojmy, jako je milo- srdenství nebo odpuštění, které lidi stojí často víc, než co jsou ochotni investovat. Natož abychom důvěřovali, že nás má někdo rád prostě jen tak. Proto přidává ke všem svým darům ještě někoho, o koho se budeme moci opřít, kdo nás posiluje, kdo je pramenem, Přímluvcem, Zastáncem, Utěšitelem, vědomím, ke komu patříme a koho spolu sdílíme. Tedy Ježíše Krista, jenž je podložím našich nohou, naším štítem. Bůh se s námi sdílí, dělí se o sebe, dává svého Syna, přidává přímluvce, abychom se necítili opuštěni. Teď už je řada na nás sdílet naši radostnou zvěst se světem.
S úctou a pokorou se před tebou, Pane, skláníme,
dáváš nám, co si nezasloužíme, sám sebe.
Nauč nás rozumět tvým darům, rozhojňovat tvoje hřivny,
důvěřovat tvým záměrům. Nauč nás, prosíme tě,
jak být tvým odrazem ve světě kolem nás
Petra Tamchynová
Český zápas č. 20/2023 z 14. 5. 2023