(ČZ 29/2026) Ježíš jim předložil jiné podobenství: „S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli...
Když však lidé spali, přišel nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo klas, tu ukázal se i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: »Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal ten plevel?« On jim odpověděl: »To udělal nepřítel.« Sluhové mu řeknou: »Máme jít a plevel vytrhat?« On však odpoví: »Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.«“ Potom opustil zástupy a vešel do domu. Učedníci za ním přišli a řekli mu: „Vylož nám to podobenství o plevelu na poli!“ On jim odpověděl: „Rozsévač, který rozsívá dobré semeno, je Syn člověka a pole je tento svět. Dobré semeno, to jsou synové království, plevel jsou synové toho zlého; nepřítel, který jej nasel, je ďábel. Žeň je skonání věku a ženci jsou andělé. Tak jako se tedy sbírá plevel a pálí ohněm, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti vyberou z jeho království každé pohoršení a každého, kdo se dopouští nepravosti, a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy spravedliví zazáří jako slunce v království svého Otce. Kdo má uši, slyš!“
Ježíš poukazuje na to, že na světě jsou dobří a zlí. A jsou na světě spolu. A nedovolí učedníkům, aby zlým šli po krku, protože by to mohlo postihnout i ty dobré. Fígl je v tom, kdo je dobrý a kdo zlý. Jak to poznat. Jsou lidé, kteří se před druhými – v práci a ve společnosti – chovají skvěle a doma jsou tyrany. Jsou lidé, kteří se tváří velmi ochotně, přislíbí to a to a to, a vzápětí na to zapomenou. Jsou lidé, kteří se staví skvěle… Třeba u nás v jednom městě v jednom domově důchodců byla ošetřovatelka. Úžasná, ochotná, neskutečně sympaticko-empatická, ale když se někdo nedíval, syčela na klienty jako zmije, byla na ně zlá a zesměšňovala je. Když jedna paní upozornila jinou sestřičku, začali si na ni opatrně dávat pozor a skutečně. Bylo z toho naprosté zděšení. Tak to na světě chodí. To neznamená za každým dobrem vidět záměr a za každou neochotou vidět zlou vůli.
Ne, to znamená vnímat, akceptovat čas. Ježíš dává kou-kolu čas. Až do dozrání úrody. Je v tom i ta šance polepšení.
V televizi běží pořad, v němž si člověka, který váží sto šedesát pět kilo, vezme sympatický chlapík – trenér do parády a on osmdesát kilo shodí a pak je z něj pohledný jura (ten i ta). Tak takhle to je s duší. Vlivem souhry okolností, třeba okolí, sousedů, spolupracovníků, příhod, situací, může lidská duše bez dobrého orientačního bodu (jeden hodný na patře) zbytnět v hamouna, nepřejícníka, závistivce, lakomce, rozvraceče vztahů atd. A pak při-jdou události (a to je ta dieta), nemoc, setkání s hraniční situací nebo dobrým člověkem, který dělá pro druhé jen tak, a „tuk“ začne mizet.
Jak jsou teď na všechno specialisté, kamarádka, která učí v specializované škole ve velkém městě, chtěla vzít postižené děti na příměstský tábor. Hned jí vedení nabídlo organizaci se specialisty, kteří to všechno vymyslí, zařídí, budou děti doprovázet, atd. Slušně to s kolegyní odmítly. A vystavěly dětem program dle svého gusta. A pak jim ta organizace říkala: „Ale naši „agenti“ je nikdy nevzali tam a tam a tam. Jenom na hřiště.“ A byly z učitelek nadšení. Tak své specialisty propustili… A do té mé kamarádky by nikdo neřekl, že bude s dětmi půlku dne trávit v lese a třikrát spadne, jak za nimi poletí, aby nešly tam, kde je nebezpečí. No a takovýhle příměstský tábor dal agentuře příklad, koho najmout za specialistu…
Takže nejen, že se někdy nepozná, co je plevel a co pšenice, když se plevel maskuje jako pšenice, ale vlivem okolností může dojít k proměně.
Život, když to klapne, je dlouhý. Hospodin je trpělivý. Je trpělivý s naším mládím, s naší nabubřelostí, s našimi omyly, čeká a jistí nás v těžkých situacích strážnými anděly, jejichž jméno se třeba nikdy nedozvíme, abychom dozráli do podoby, kterou nám přeje.
Tak třeba Marie Schmolková, rozená Eisnerová, se narodila 1893 a vyrostla v Praze v asimilované židovské rodině. Vystudovala vyšší dívčí školu, pracovala v bance a po smrti rodičů se v roce 1923 vdala za advokáta Leo Schmolku, o dvacet pět let staršího vdovce. Po pěti letech manžel zemřel. A tehdy se začala zapojovat do aktivistických hnutí. Navštívila Egypt, Sýrii, mandátní Palestinu a pod vlivem svých zážitků se začala zapojovat do záchranných aktivit. Stala se členkou poradního sboru komisariátu pro uprchlíky z Německa, kde koordinovala pomoc pro židy prchající před Hitlerovým Německem. Její kancelář v Praze se stala mezinárodním centrem pro pomoc najít bydlení uprchlíkům z celé Evropy, všude měla a hledala kontakty. Díky jejím kontaktům se podařilo zmobilizovat Velkou Británii, která do Česko-slovenska vyslala Trevora Chadwicka a Nicholase Wintona, byl spuštěn projekt záchrany židovských dětí. Pomáhala až do začátku války, vyslýchána gestapem, vězněna, na popud vlivných osobností nakonec propuš-těna, umírá ve čtyřicátém roce vyčerpáním v londýnském exilu v šestačtyřiceti letech. Nebýt jí, sir Winton by u nás nikdy nevystoupil z vlaku… Byla zapomenuta, ale ne Hospodinem. Pole jsou plná vzácných klasů. Nechme vše růst, my nevíme, které to jsou.
Hospodine, někdy jsme my ten plevel a ani o tom nevíme. Konáme dobro, abychom to měli nahoře dobré.
Špatná motivace. Ale asi lepší, než jen tak konat zlo.
Tak tě prosíme, osvoboď nás od kšeftaření, dobro jen tak více osvobozuje a přibližuje k tobě. Amen.
Autor: Marta Silná
Český zápas č. 29/2026 z 19. 6. 2026
Obrázek: Eugène Burnand (1850 – 1921): Spalování koukolu (1904-1907), Les Paraboles, Paříž: Berger-Levrault & Cie, 1908.