(ČZ 17/2026) Ježíš řekl: „Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale přelézá ohradu, je zloděj a lupič...
Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otvírá a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když je má všecky venku, kráčí před nimi a ovce jdou za ním, protože znají jeho hlas. Za cizím však nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají.“ Toto přirovnání jim Ježíš řekl; oni však nepochopili, co tím chtěl říci. Řekl jim tedy Ježíš znovu: „Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči. Ale ovce je neposlouchaly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.“
Pro většinu z nás, žijících již ve městech, je tato představa poněkud vzdálená. A přesto nám tento obraz není zcela cizí. My, jako ty ovečky, také hledáme ve svých životech bezpečí, jistotu či hlas, kterému můžeme důvěřovat. Zvláště v dnešní době, kdy z každé strany slyšíme mnoho hlasů, mnoho názorů, a je velmi těžké se rozhodnout, který z nich následovat, kterému naslouchat. A ne jinak to bylo i v době, kdy žil Ježíš.
Příběh, o němž teď čteme, se udál po uzdravení slepého od narození. V tomto příběhu, jak víme, nastal konflikt s představiteli židovské víry – farizei. Tím, že byl uzdraven člověk, došlo k překročení pravidel o šabatu. A právě v tomto můžeme najít jeden z možných výkladů naší čtené pasáže. V době působení Ježíše Krista bylo až příliš hleděno na dodržování všech pravidel. Z dnešní perspektivy se nám může zdát, že důraz na dodržování pravidel byl až příliš silný. Jako by někdy zastínil to podstatné: schopnost rozpoznat Boží jednání. A právě farizeové byli těmi, kteří víru proměnili spíše v systém kontroly než v prostor důvěry, oni byli těmi, kteří lid drželi v „nesvobodě“, kteří zastupovali Boha chtějíce, aby je lid následoval. Jenže Boží lid nepatří žádným lidem, patří pouze a jen Bohu. A pastýřem může být pouze ten, kdo je pověřen Hospodinem. My, jako lidé, můžeme být těmi, kteří pomáhají druhým otevírat dveře pro Krista, můžeme být těmi, kteří vydávají svědectví o Kristu. Ale nemůžeme být jako farizeové a stávat se tak těmi, kteří pomyslné dveře ohrady zavírají a ostatní lidi uvrhají do nesvobody, byť i pravidly.
Ježíš nás zde zve na svou pastvu, na pastvu svobody, neboť On je přeci jedinou cestou k Otci. On jediný nás může vést a skrze něho můžeme dojít ke spasení. A tak se můžeme ptát sami sebe: „Které hlasy mě vedou k životu? Které otevírají dveře a dovolují růst ve svobodě, a které naopak zavírají prostor důvěry?“ Ježíš nás zve, abychom rozpoznali jeho hlas, abychom kráčeli cestou, která vede k plnosti života. Nechť naše srdce zůstane otevřené jeho vedení a nechť my sami můžeme být svědky jeho laskavosti pro ostatní – ne tím, že bychom zavírali dveře, ale tím, že pomáháme druhým je objevit. Ježíš je totiž jediný pravý Pastýř a jediný, kdo nás může vést k Otci a ke spáse.
Pane, otevři mé srdce, abych slyšela tvůj hlas a následovala tě po cestě svobody a lásky.
Pomáhej mi, abych byla svědkem tvého světla pro druhé,
otevírala dveře a neuzavírala je, vedla je k tobě.
Autor: Kateřina Kašparová
Český zápas č. 17/2026 z 26. 4. 2026
Obrázek: Ruská ikona. Dobrý pastýř. Ruská ikona, 19. století, Nizozemsko, soukromá sbírka. Wikimedia Commons (public domain).