(ČZ 13/2026) Květná neděle je vstupní branou do velikonočního týdne. Připomínáme si Ježíšův slavný vjezd do Jeruzaléma.
Obklopuje ho jásající dav, který ho vítá jako významnou osobnost, vladaře. Provolává mu slávu a prokazuje mu úctu kladením oděvů pod nohy. Příjezd do města je nanejvýš mírumilovný. Pokorný a tichý poutník působí nenápadně. Nesnaží se demonstrovat svou moc výběrem dopravního prostředku, vybavením ani ozbrojenou družinou. Vůbec se nepodobá žádnému z vládců.
Ježíš má v tuto chvíli před sebou posledních pár dní života, ve kterých dramatický sled událostí dostává rychlý spád. Ježíš posílá učedníky, aby přivedli oslátko a připravili velikonoční večeři. Předpovídá, že je to jejich poslední společné jídlo. A že ho Jidáš, a po něm i další učedníci, zradí. Jeho předpověď se naplní okamžitě. Jidáš zmizí ve tmě a vzápětí se vrací se zástupem ozbrojeným meči a holemi. Učedníci se od něho postupně odvracejí, zrazují ho jako v Getsemanské zahradě, když nepřemohli únavu a usnuli. Nyní je opouští odvaha, když je Ježíš zatčen a souzen. Plní se tak každé slovo Ježíšovo. A všechno se odehrává tak, jak o tom svědčili dávní proroci.
Během kratičké doby se atmosféra změní k nepoznání. Zástupy už před Ježíšem neprostírají svá roucha. Zato vojáci mu oblékají nachový plášť, hlavu mu zdobí trnovou korunou a do ruky vtisknou „žezlo“ z rákosu. Klekají před ním, pozdravují ho jako židovského krále. A přitom se smějí. Posmívají se, plivou na něho, bijí ho po hlavě. A nakonec losují o jeho šaty.
Zřejmě ještě nikdy nevedli na popravu žádného krále. Ta představa jim připadá komická. Jeho bezbrannost je komická. A přitom netuší, že kratochvíle, kterou se tak baví a jejich hanebné a hloupé chování vejde do dějin. Vlastně už vešlo. V Žalmu 22. příznačně nazvaném: „Bože můj, proč jsi mě opustil“, dovolává se žalmista Boží pomoci: „Dělí se o mé roucho, losují o můj oděv. Nebuď mi vzdálen, Hospodine, má sílo, pospěš mi na pomoc!“
Stejná jsou i poslední slova Ježíšova na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Jakoby potvrzovala, že ti, kdo se mu smáli, kdo ho ponoukali a pokoušeli, aby si zavolal na pomoc Hospodina, měli pravdu. Bůh ho opustil. Nezná se k němu. V tom okamžiku, jakmile Ježíš vydechne naposledy, se k němu však Bůh přizná. Ozve se s razancí naprosto nečekanou a nevídanou. Není nikdo, kdo by nepocítil jeho moc. Otřese zemí a lidmi tak, že i voják, který dohlížel u kříže, aby poprava byla řádně provedena a dokončena, musel přiznat, že Ježíš byl opravdu Boží Syn.
Písmo o něm svědčí od počátku do konce. Mezi těmi, kdo se k Ježíšovi přihlásili a přiznali, uvádí také Josefa z Arimatie, který se postaral o Ježíšovo tělo sňaté z kříže. Přijal je, zavinul do čistého plátna a položil do nového hrobu. Prokázal mu tak úctu a službu lásky.
Každý má jen omezený čas na to, vydat pravdivé svědectví a posloužit pravdě. Vyžaduje to velkou odvahu a víru, postavit se na stranu bezbranného Ježíše. Hájit toho, kdo se sám neobhajuje. Mlčí nebo dokonce obžalobě dává za pravdu. „Vy sami to říkáte,“ odpovídá Kaifášovi a Pilátovi. Vyžaduje to velkou odvahu a pokoru, přiznat se k tomu, kdo byl shledán vinným, a trvat na jeho nevinně. Protože pak je zřejmé, že jsou to „naše viny, které na sebe vzal“.
Přes všechna lidská selhání, pravda vyšla najevo. Ukázala se. Zjevila se v Kristu Ježíši. V té nejčistší a nejdokonalejší podobě. Tichá, pokorná a bezbranná.
Pane Ježíši Kriste, ty ses pro nás učinil bezbranným, pokořil ses a snášel utrpení a ponížení.
Zřekl ses Božské i lidské důstojnosti, abychom zakusili moc Boží lásky.
Prosíme, posiluj naši víru, že slabost Boží je mocnější než lidé.
A povzbuzuj naši odvahu následovat tě oddaně a pokorně.
Amen.
Autor: Eva Buttová
Český zápas č. 13/2026 z 29. 3. 2026
Obrázek: Anonym podle Giovanni Bellini (kolem let 1430–1516 ): Hlava Krista (datum neznámé), Nationalmuseum, Stockholm, Wikimedia Commons (public domain).