(ČZ 10/2026) Evangelista Jan nám přináší jedinečné setkání Ježíše se samaritánskou ženou u Jákobovy studny.
Text začíná geografickým zasazením – studna v Sychar, kterou vyhloubil sám Jákob. Je poledne, nejžhavější část dne, kdy nikdo normálně nechodí pro vodu. Jiné ženy chodily za chládku ráno či k večeru. Tato žena však přišla v poledne, možná právě proto, že měla špatnou po¬věst a ona sama se chtěla vyhnout setkání s ostatními lidmi.
A právě zde, v tomto neobvyklém čase na nečekaném místě, s nečekanou osobou, začíná jeden z hlubokých rozhovorů No- vého zákona. Jeho pilířem se stává zdánlivě prostá věta: „Dej mi napít.“
Syn Boží, Slovo, které se stalo tělem, žádá o pomoc. Žádá o to, co člověk potřebuje k ži¬votu. Je unavený cestou, žíznivý, závislý na vodě z cizí studny, na ochotě ženy, která patří k pohrdanému národu.
Vidíme další paradox. Ten, který slibuje „vodu živou“, zde žádá o vodu studniční. Ale také sám řekl: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte…“ A u městečka Sychar prosí o pomoc.
V postní době, kdy s větším uvědoměním si vlastní křehkosti a hříšnosti máme rozjímat právě nad touto větou, která nás učí něčemu hlubokému, se k nám Bůh sklání, a to tak nízko a blízko, že se od nás hříšných nechává „potřebovat“. Ježíš se nechává od samařské ženy obsloužit, to Samařanka nečekala. Ano, Bůh nás mnohdy překvapuje. Svými odpověďmi, svými výzvami, situacemi, které nám předkládá.
„Dej mi napít“ je víc než prostá prosba o vodu. Je to pozvání k dialogu, k setkání, ke vztahu. Je to pozvání ke změně. Sama¬ritánka je překvapená, židé se Samařany nemluví. Muži nemluví na veřejnosti se ženami a zbožní lidé nemluví s těmi, kdo žijí v hříchu. A přesto, nebo právě proto, Ježíš překračuje všechny tyto hranice a bariéry jednou jedinou větou. S prosbou od Ježíše u studny je patrno, že Bůh nepřichází s hotovými řešeními shora, ale vstupuje do našeho příběhu naopak zezdola. Ptá se nás na nejzákladnější potřeby života a tím nás vytahuje ze studu, z vyhnanství a z izolace.
Postní doba nás vede k tomu, abychom se podívali do vlastního nitra, pojmenovali svou žízeň. Po čem skutečně toužíme? Samaritánka přichází pro vodu – ale ve skutečnosti hledá naplnění, které žádná studna nedá.
A Ježíš? On má žízeň po jejím spasení. Jeho žízeň je daleko hlubší než jen fyzická potřeba – je to touha po duši, která se vrátí domů. „Dej mi napít“ znamená: Dovol mi vstoupit do tvého života i srdce. Dovol mi, abych tě znal i miloval. Dovol mi, abys mě potřebovala.
U Jákobovy studny stojí Ježíš a čeká. Čeká na nás a prosí: „Dej mi napít.“ Můžeme projít okolo. Můžeme být zaneprázdněni svými nádobami, neochotni. Nebo můžeme zastavit, podívat se mu do očí – a objevit, že jeho žízeň po nás je větší, než naše žízeň po něm.
„Bože,
studno našeho života,
z tebe plyne každý náš dech i pohyb.
Kéž naše uvažování o tomto daru a o životě
vnese moudrost do našich srdcí.“
Jan Amos Komenský
Dej, ať neseme vodu života těm, kdo žízní kolem nás,
a zároveň se nebojíme přiznat, že sami jsme žízniví.
Ty jsi studna, která nevysychá, pramen vody
tryskající k věčnému životu. Přiveď nás k sobě.
Amen
Autor: Petra Gajdošíková
Český zápas č. 10/2026 z 8. 3. 2026
Obrázek: Henryk Siemiradzki (1843–1902): Kristus a samaritánská žena (1890), Národní galerie umění Borise Voznyckého ve Lvově. Wikimedia commons (public domain).