(ČZ 22/2025) Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!“
Ježíš mu odpověděl:
„Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která vám mluvím, nemluvím sám od sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně; ne-li, věřte aspoň pro ty skutky! Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci. A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu. Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním. Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude.“
Tato věta, mě z dnešních textů Písma oslovila asi nejvíc. A okamžitě jsem si uvědomil, že právě takové „MLUVENÍ“ dnes církev světu dluží. Ne že bychom mlčeli. Mluvíme o mnoha věcech: o sportu, o politice, o demonstracích, pozastavujeme se nad současnou politickou i ekonomickou a sociální situaci v naší zemi, mluvíme o zneužívání dětí a mladistvých, o problémech či radostech v našich rodinách, o upadající mravnosti a poklesu úrovně vzdělávání, … dalo by se toho vyjmenovat ještě hodně, ale souhrnně se dá říct, že se bavíme o tom, co se nám jeví jako důležité a pro náš život podstatné.
Ze Skutků apoštolských dnes ale slyšíme, co bylo podstatné pro první učedníky Kristovy: mluvili o velikých skutcích Božích. Nemohli a nedokázali si nechat jenom pro sebe to, co s Kristem prožili, že v něho uvěřili, že hrob je prázdný a Pán byl vzkříšen. A toto jejich první svědectví zaznívá v době, kdy v Jeruzalémě byla spousta židů z celého světa, aby společně slavili židovské letnice, tedy aby společně děkovali za úrodu, kterou k obživě člověka vydala zem. Už nejsou shromážděni za zavřenými dveřmi; pominul jejich strach, byl na ně vylit Duch svatý a oni v jeho moci a síle vydávají srozumitelné svědectví o Kristu a jeho oběti.
Všichni je slyšíme, všichni jim rozumíme… každý ve své rodné řeči. To je to, co Pán od svých učedníků očekává i dnes. A to je to, co dnes tak pronikavě chybí. I dnes je v tomto světě mnoho těch, kteří byli pokřtěni ve jménu Trojjediného Boha, ale my se s tou svou vírou dobrovolně uzavíráme do zdí kostelů a modliteben. A slovo Boží, které při našich shromážděních zaznívá, tak zůstává jenom našim osobním bohatstvím; my ale máme to slovo nést ven, do světa lidí, kteří jsou kolem nás, do světa těch, kteří o Bohu neslyšeli nebo o něm z jakýchkoliv důvodů začali pochybovat.
„Ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme“, požaduje po Ježíši apoštol Filip ještě v době před Kristovým zmrtvýchvstáním. A v těch slovech je jak nejistota, tak i touha po utvrzení víry v Krista Mesiáše. „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně?“ To je tajemství Boží přítomnosti v Synu, a učedníci mu plně porozumějí až v síle svatého Ducha.
Ano, po vylití Ducha svatého už je všechno jinak: děje se to, co bylo řečeno prorokem Joelem… v Petrových slovech už není žádný strach, žádné pochybnosti; Petr, v moci a síle Ducha potvrzuje, že právě teď se naplňuje proroctví, které Bůh dal svému lidu! A když budeme číst tu zprávu ze Skutků apoštolských dál, dozvíme se, že mnoho lidí pro toto Petrovo svědectví v Krista uvěřilo. (A při tom jde o stejného Petra, který dříve Krista zapřel.)
Dnešní situace už taková není. Ke Kristu se nepřiznávají zástupy, ale pouze hloučky těch, kteří se se svou vírou uzavírají mezi stěny kostelů a modliteben v obavách, že nám ti druzí nebudou rozumět, že se nám vysmějí, že nás budou mít za blázny… Ale toho se přece báli i apoštolové: byli shromážděni za zavřenými dveřmi, báli se o své životy, cloumaly jimi pochybnosti i nejistota… očekávali na modlitbách seslání Ducha, ale při tom si neuměli představit, co to pro ně bude znamenat.
A totéž má udělat i církev 21. století. Přiznat si svoji slabost, své pochybnosti, svoji malověrnost a prosit: Pane, dej nám svého Ducha. Ducha, který nám připomene všechno, co jsi říkal svým učedníkům. Ducha, který nás vyučí všemu potřebnému, Ducha, v jehož síle i my dokážeme mluvit o velikých skutcích Božích.
Prožíváme společně Boží hod svatodušní. Je to příležitost nejen pro každého z nás, nejen pro každou náboženskou obec, ale pro celou církev, k prosbám, aby Bůh byl znovu viditelně přítomen uprostřed svého lidu, aby podle Kristova zaslíbení zůstával s námi a v nás. Letnice nejsou událostí, která se kdysi stala, letnice jsou událostí, která se děje teď, všude tam, kde Boží lid na dar Ducha čeká a o dar Ducha prosí! Mějme tedy na paměti, že právě v ustavičných prosbách o seslání Ducha se projevuje i naše zodpovědnost za současný svět, i za stav a věrohodnost církve Kristovy. Dnešní texty Písma nám dávají naději, že Bůh i na nás svého Ducha sestoupit nechá.
A pak se i z nás, v síle Ducha, stanou věrohodní svědci o velikých skutcích Božích a Pán skrze naše svědectví bude k životu víry povolávat své další učedníky.
Bože, dej nám svého Ducha, rozptyl v duších našich mrak,
bez Tebe jsou srdce hluchá, bez Tebe je matný zrak.
Autor: Pavel Pospíšil
Český zápas č. 23/2025 z 8.6. 2025
Obrázek: Gian Lorenzo Bernini (1598-1680), Svatý Duch jako holubice (malba na skle), Bazilika svatého Petra ve Vatikánu, ca. 1660, Wikimedia Commons.