(ČZ 16/2025) Velikonoce ukazují na jedinou bránu k věčnosti: na temnou propast pod skořápkou vlastního hrobu.
V naději Kristova vzkříšení nám bylo nejprve dopřáno okusit z „mísy“ čtvrtečního večera, z té nečekané slabosti a zrady učedníků objevit odezvu vlastní nedostatečnosti, nahlédnout do hloubky opuštěnosti a utrpení Spasitele, který je i dnes tak často opouštěn naší nevěrností, a teprve v pokoře z té bídy a v úžasu nad mocí Boží lásky jsme se mohli zaradovat nad zprávou o vzkříšení Mesiáše, za nímž kráčíme ve společenství ducha, v pravdě poznané, přijaté a žité, tedy i v událostech našich životů, neboť jsme sami na sobě poznali a vnitřně prožili, že pravda se nedá ukřižovat, že pravdu nelze zabít ani zavřít do hrobu, že pravda, ač pro naši slabost a nevěru ubíjená k smrti, je znovu pozvednuta k životu, v lásce Boha, Otce stvoření. Je to nejdůležitější zpráva, jaká byla zvěstována světu...
Všichni jsme obtíženi břemeny, každý nese od narození svůj kříž. Kdo ale ztratil stopu Boží lásky ve světě, kdo nevstoupil do společenství s Tvůrcem Všehomíra, kdo nenašel víru v Krista ukřižovaného a vzkříšeného, ten s během času poztrácí i naději, ten nežije z lásky a je mu zatěžko jít dál, neunese osud, nevidí kolem sebe nic krásného pro zítřek, ten padá pod tíhou bezcitností a chmurných událostí, nenachází odvahu pohlédnout výš, nedokáže přijmout kříž, neotevře se Boží lásce, a proto neprožívá radost ze vzkříšení.
Ať všichni zoufalí uslyší pozvání do našich sborů, do společenství víry, mezi stejně slabé a chybující, přesto radostné a důvěřující, právem se opírající o dřevo kříže, posílené přítomností Vzkříšeného. Ježíš vede své učedníky životem – od chvíle křtu, kdy se nalodili na bárku Kristovu, aby dosáhli břehů věčnosti, aby ještě v těle byli účastni úžasného díla lásky, tak neuvěřitelného v krutém světě i v drsné přírodě, a přece se každodenně uskutečňujícího v životě duchovním, odkud poznávají, proč z propasti Tvůrčí vůle povstal svět viditelný i neviditelný, vesmír milionů hvězd, nekonečný prostor Boží milosti a pravdy. Do díla všech národů zasahuje Kristus ustavením nové smlouvy, do díla církve může přispět každý zachráněný lidský život. Každá trýzeň je v Kristu proměněna v radostnou píseň a přidává se do chvalozpěvu osvobozených – dílem Vzkříšeného, který prochází zamčenými dveřmi a říká ustrašeným – Pokoj vám!
Tenkrát se u jeruzalémské východní brány sbíhaly davy Židů, aby hořce vykřičely svou bídu a volaly – Hošijana! – což značí – Zachraň nás! Ale netrvalo dlouho a dav volal – Ukřižuj! – a ukazoval na toho samého muže, Ježíše z Nazareta, který se nenechal korunovat za krále, přesto vjel na svátky Pesach do svatého města, vyslyšel prosby lidu, nechal se obžalovat sanhedrinem, mlčky přijal kříž a pak na něm trpěl do posledního dechu. Velikonoce mi napovídají, jak Bůh jedná s lidmi, že slávu a ovace předchází zkouška a že čím větší sláva, tím větší dřina předtím bývá, že život se může líhnout z vajíček, ale teprve když pukne skořápka a vejce podstoupí smrt, vyklube se živáček. Velikonoce ukazují na jedinou bránu k věčnosti: na temnou propast pod skořápkou vlastního hrobu.
Bůh je Pánem života, nemůže zemřít, pře Boží lásky a lidské pýchy proto smrtí nekončí, Bůh opouští hrob a oděn do roucha slávy zjevuje se učedníkům. Nikoli všem lidem. Pouze těm, kteří v něho uvěřili, ač zapochybovali nad skrytým božstvím, přibitým na dřevo a rozutekli se před tou podívanou. Přiznávám se k radostné víře v lásku, která se v Betlémě vtělila do prostého lidství, aby na jaře slavně povstala z hrobu pochybností.
Radostné svátky s dotekem Boží lásky, ducha a pravdy vám všem, přátelé a bratři milostiplného a do věčnosti znovuzrozeného Tajemství.
Jan Schwarz (27. 9. 1958 – 10. 11. 2023)
Ilustrační foto: Ivana Buzkova, Člověk a víra
Český zápas č. 16/2025 z 20.4. 2025