(ČZ 50/2024) Vypráví se, že jeden biskup si postěžoval: „Kam vkročil Ježíš, tam byla revoluce, kam vejdu já, tam servírují čaj!“
Možná byl tento hierarcha příliš zaneprázdněn společen-skými povinnostmi, které ho nutily pohybovat se v pro-středí, kde se jedná nad šálkem čaje a talířem sušenek. Možná si bolestně uvědomoval, že on, Ježíšův služebník, by měl být tam, kde je i jeho Pán. Ježíš nese chudým radostnou zvěst, jeho poslání ho vede prozářit Božím světlem temné hlubiny lidské bídy, hříchu, zla a smrti.
Ve znamení kříže je i cesta Ježíšových služebníků – křesťanů. To naše služba má umožnit světlu, které ve tmách svítí, aby se rozzářilo i v srdcích našich bližních. Sice to víme, ale přesto jsme někdy raději, když se nám podává čaj, než kdyby se nám podávalo něčí raněné srdce, které bychom měli obvázat a ošetřit oním lékem proti smrti, jehož se nám dostalo ve spásné oběti Kristově.
Ale jakéže revoluce bychom měli být účastníky? Co revolučního přinesl Ježíš? Revoluce je zvratem, hlubokou změnou, kdy staré je překonáno a nové nastoleno. Z dějin známe veliké revoluce společenské, jako byla francouzská nebo ruská. Revoluční změny se zavádějí ve jménu vznešených zásad, třeba svobody, rovnosti, bratrství – ale krásné ideály se rozplývají, jsou-li pro-sazovány násilím. Historie nás učí, že žádná revoluce změnu k lepšímu nepřinesla, ba naopak – staré režimy vystřídaly ještě horší diktatury.
Křesťanství ale nestojí na ideálech, nýbrž na osobě Ježíše Krista, na jeho díle spásy. Ideály jsou nedostižné, čím více se kvůli nim prolije krve, tím více se vzdalují, namísto toho, aby se uskutečňovaly. Dojít ke Kristu, být zahrnut do lásky, která z něho vyzařuje, však není nemožné, neboť On k nám přišel dříve, než my sami jsme vůbec mohli nastoupit cestu k Bohu.
Může to znít zvláštně, ale sám Ježíš je pravou revolucí, která mění všechno. Lidstvo zakusilo ve skutečnosti jednu jedinou revoluci – a tou jsou Vánoce. Neboť o Vánocích slavíme, že „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi a z jeho milosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí.“ O Vánocích, svátku narození Páně, se narodilo na svět světlo lidí, aby dalo život mrtvým, uzdravilo choré a zachránilo hříšné. Tomu říkám revoluce!
Přesto i někteří křesťané usilovali namísto o revoluci ducha o revoluci politickou. Pokušení zapomenout, že Kristovo království není z tohoto světa, je silné a snaha zavést ráj na zemi je lákavá. Jenomže my křesťané máme přece být kvasem, který prokvasí těsto, ale k tomu tu nějaké těsto musí být – problémem revolucionářů je, že všechno staré těsto vyhodí a staré víno vylijí, žádné nové ale neseženou.
Naším křesťanským posláním není to staré zrušit, ale naplnit, tak jako ani Kristus nezrušil, nýbrž naplnil Boží zákon. Ale jak na to? Podobně jako se lidé tázali Jana Křtitele, i my se ptáme: „Co máme dělat?“ Mají celníci přestat vybírat poplatky? Ne, ale mají vybírat spravedlivě. Mají vojáci odhodit zbraně? Ne, ale nemají činit násilí. Máme nahému upřít košili, jestliže nějakou máme? Ne, máme se s ním rozdělit. Máme hladovým upřít pokrm, jestliže my sami máme z čeho dávat? Ne, máme jim ze svého dostatku dát. A máme své bližní nechat napospas osudu? Ne, máme jim svou vlastní službou lásky vyjevit Toho, který přichází křtít Duchem svatým a ohněm. Bojíme-li se tohoto poslání, nezapomeňme, že on, náš Pán, je silnější než my. A třebaže nejsme hodni ani rozvázat řemínek jeho obuvi, v jeho božské síle lze činit i zázraky. Amen.
Pane Ježíši, jak často nevíme, co máme dělat, anebo jsme si tím naopak příliš jistí.
Ty jsi cesta, ty nás mocí svého Ducha uvádíš do pravdy.
Pomoz nám k pravé důvěře a pokoje srdce, abychom neztráceli cestu a naše myšlenky,
slova i činy aby zrcadlily tvou lásku.
Autor: Lukáš Bujna
Český zápas č. 50/2024 z 15.12. 2024
Obrázek: Mattia Preti (1613–1699): Kázání sv. Jana Křtitele (cca 1665), Fine Arts Museums of San Francisco, Wikimedia Commons.