(ČZ 41/2024) Pane Ježíši, jak mám žít, abych dosáhl spásy?
Snažím se žít morálně, staral jsem se o svého přítele ze sboru, aby nemusel dožít v LDN, přispívám 100 Kč v neděli do naší sbírky, odevzdávám desátek a přináší to užitek, snažím se dávat pozor, abych nepomlouval, navštěvuji a píšu si i telefonuji s ostatními ze sboru, vážím si svých rodičů, kteří mi dali základ k víře a snad dělám i další dobré věci. Jak mám přijít na to, co mi tedy schází?
Zákonické chápání víry v Boha říká: podíl na věčném životě mají ti, kdo dodržují přikázání. Čisté křesťanství říká, že si od Boha spásu nevysloužíme, tím méně, že bychom si ji koupili. Žijeme z milosti a lásky Boží, která dokáže proměňovat naše vztahy k lidem. Hledáme vztah lásky, vděčnosti, pokory vůči Pánu Ježíši, vůči našemu Bohu, který je naším Otcem (Tatínkem). Tehdy a proto máme naději na život věčný. To neznamená, že snaha o dodržování přikázání je zbytečná. Ježíš jejich naplňování cení vysoko, vždyť na bohatého člověka, který za ním s otázkou, jak získat podíl na věčném životě, pohlédl s láskou. Nebo mu ho bylo líto, jak je nechápavý?
Ježíš říká ono absurdní přirovnání o velbloudu, který má projít očkem jehly. Co to znamená pro dnešní situaci církve, která se jměním vytvořeným našimi předchůdci ve víře si často neví rady a zbavuje se ho? Neplní tak přesně to, co Ježíš navrhnul bohatému mladíkovi jako předpoklad získání podílu na věčném životě? Rozhodně ne, to by bylo pohodlné a zkratkovité uvažování.
Nejde přece o to rozdávat naše církevní jmění, a tím pak my všichni v církvi budeme mít podíl na věčném životě. Budeme mít rozhodně méně starostí, ale také méně příležitostí k setkávání a předávání evangelia. Je zapotřebí, abychom si uvědomili, že naše obětování není dostatečné. Moje obětování pro věc Ježíše Krista, pro církev, pro úřad ústřední rady a možná i pro ústřední radu samotnou, pro diecézi a pro náboženskou obec není dostatečné. Pán Ježíš nás svým absurdním přirovnáním touží přivést ke změně přemýšlení. Tedy, nepočítat, nehodnotit, co všechno dělám, obětuji, ale prosit, abychom hledali to, co ještě můžeme udělat, vymyslet, přidat. Koho povzbudit, s kým dalším začít spolupracovat. Jak najít čas k vytrvalejšímu a hlubšímu čtení a přemýšlení nad Písmem, kdy nacházet čas pro modlitby za církev, za spolupracovníky, za ty, kdo už sotva drží. Bez přestání hledat rozšiřování svého následování.
Nacházíme se v čase mezi generální synodou – setkáním všech duchovních a církevním sněmem – setkáním zástupců celé církve – duchovních a laiků. Možná je zapotřebí i tady změna našeho přístupu k těmto setkáním. Buď jde o povinnost, mnohdy rušivou, které se snažíme všemožně vyhnout, nebo je to nová příležitost daná nám Pánem Bohem: usilovat o hledání cest, jak přinášet oběti Bohu milé pro Ježíše Krista.Tehdy bude naše sněmování naplněné radostí ze setkání, snahou pochopit jeden druhého, nabídnout pomoc a společně napravovat to, co jsme možná zkazili. Bude to setkání naplněné vděčností, poděkováním za službu a uvědoměním, že jsme jen neužitečnými služebníky, kteří touží po Boží lásce, milosti, spáse. Amen.
Pane Bože, býváme unavení a ustaraní.
Prosíme, nedovol nám rezignovat na budování láskyplných vztahů, které se nebojí obětí.
Posiluj naši víru, abychom nikdy nezoufali, neboť nikdo z lidí,
ale jen ty rozhoduješ o našem životě a naší smrti před tebou.
Autor: Eva Mikulecká
Český zápas č. 41/2024 z 13.10. 2024
Obrázek: Andrej Nikolajevič Mironov (1975): Kristus a bohatý jinoch (2017), Wikimedia Commons (Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0).