Text Podobenství o dělnících na vinici z Matoušova evangelia je velmi známý. Uvádí nás do Ježíšova podobenství o Božím království.
Ježíš nastiňuje obraz i pro nás snadno pochopitelný. Hospodář najímá na svou vinici dělníky v různých časových intervalech od rána až do večera, a tak nastává situace, kdy někteří pracovali celý den ve velkém vedru, tedy dvanáct hodin, a ti poslední tak maximálně tři. Při výplatě na konci dne však obdrželi všichni stejnou mzdu. Práce na vinici je obtížná a náročná a vedra v Izraeli opravdu úmorná, protože běžně dosahují 40 ˚C. Před lety jsem si takovou práci právě na polích v Izraeli osobně vyzkoušela, i takovou délku pracovní doby, a mohu potvrdit, že jsem byla na konci dne zcela vyčerpána. Dokáži tedy pochopit reptání oněch prvních najatých dělníků.
Denár byla stříbrná mince římského impéria, která se razila již cca ve 3. století před n. l. a rovnala se 10 měděným mincím. Byla to běžná mzda zemědělského dělníka za jeho dvanácti hodinovou práci na poli. Touto mincí, na které byla zobrazena císařova hlava, se také platila „daň za hlavu“, tedy daň za člověka, kterou museli Židé odvádět císaři. V té době za tento denár bylo možné nakoupit litr pšenice nebo tři litry ječmene. Například dva denáry zaplatil milosrdný Samaritán za pobyt v hostinci pro člověka, kterého zachránil po přepadení lupiči. Kající žena rozbila nádobu se vzácným nardem v hodnotě 600 denárů, tedy mzdou dělníka za skoro dva roky, a pomazala jím Ježíše. Dnes by se dala hodnota denáru vyčíslit jako 0,74 dolaru, tedy cca 14 Kč. Možná si nedovedeme představit, že bychom byli kdy ochotni za to vůbec „vstát z postele“, jak se dnes často říká. A vůbec si neuvědomujeme, že stále mnoho lidí ve světě, ať už v africkém zemědělství nebo asijských továrnách, skutečně pracuje v otřesných podmínkách a dvanácti hodinových směnách za méně než jeden dolar denně. Zdá se, že se čas na mnoha místech zastavil. Ale to není o zastavení času, je to o všeobecném materiálním tlaku. Vyrábět stále více a za co nejnižší cenu bez ohledu na člověka. Zatímco část světa žije v blahobytu a přebytku, většina lidí žije na pokraji bídy a nedostatku byť jen základních potřeb. O tom, zdá se, Ježíšovo podobenství nehovoří, ale vedla mě k tomuto zamyšlení zřejmá hodnota lidské práce a úsilí a nutně jsem si musela položit otázku, jak toto podobenství vnímají lidé, pro které je to stále i dnes každodenní realita.
Vraťme se tedy zpět k tomu, co tím chtěl říci Ježíš nám? Nikdy se nám nestalo, že jsme na něco reptali? Něco kritizovali? S něčím nebyli spokojeni? Cítili jsme se nedoceněni a porovnávali jsme se s druhými? Přišlo nám něco nespravedlivé a my bychom to rozhodně udělali či rozhodli lépe? A co teprve ten či onen politik a vláda, to je teprve pole pro naši kritiku a každý ví hned, jak by se to dalo vyřešit lépe.
Příkladů by se jistě dalo uvést spousta. Je to lidské, ale musíme uznat, že velmi nezralé jednání. Kritika bývá málokdy skutečně konstruktivní. Není možné upřednostnit svoje „JÁ“ před druhými a už vůbec ne před Bohem. „Miluj bližního svého jako sám sebe“ – a v tom je celý Zákon i Proroci. Každý z nás totiž a vždy musíme začít sám u sebe. Pokud budu mít zdravý vztah sám k sobě, jako k Božímu stvoření, k Božímu obrazu a především také milovanému Božímu dítěti, pak už si nepotřebuji dokazovat, že já jsem ten lepší, chytřejší, hezčí a hlavně moudřejší než lidé kolem mě a dokonce sám Stvořitel.
Bůh si nás povolává na svou vinici, tedy k životu s ním, v různý čas. Někdo žije ve víře od narození, někdo najde cestu k Bohu už v dětství, jiný v mládí, a jsou lidé, kteří až ve stáří nebo po nějaké životní krizi či kolapsu. Já osobně jsem Bohu nesmírně vděčná, že se mi dal poznat a mohla jsem uvěřit v 19 letech. Nyní mohu pozorovat těžké hledání lidí ve věznicích na biblických kurzech, které tam vedu. Umět přijmout Boží milost a odpuštění jako dar, ne jako něco, co si musím odpracovat a zasloužit si, se zdá být nesmírně těžké. A právě na těchto lidech odsouzených nejen za jejich špatné jednání, ale odepsaných i lidsky společností, na lidech bez naděje, si uvědomuji, jak právě na těchto místech je naděje a víry třeba. A jak nezaslouženou milost jsem před 32 lety přijala. A spíše se ptám, kdo jsem já, Pane, že jsi mi dal takovou výsadu stát se tvou milovanou dcerou?
A tak nesuďme, neposuzujme, nesrovnávejme se a především nezáviďme. Výsada Boží lásky, odpuštění a milosrdenství je otevřena pro každého. Nebojme se přijímat do našich společenství i lidi odlišné od našich představ. Naopak se radujme, že my sami jsme ji mohli poznat a přijmout do našeho života jako nezasloužený dar a milost. Není nic, co bychom si od Boha mohli nárokovat či si zasloužit. My jsme získali poklad nevyčíslitelné hodnoty. My jsme ti obdarovaní a máme z onoho pokladu rozdávat, co se dá.
Nepodléhejme proto samospravedlnosti, nepovyšujme se nad moudrost Boží, ale buďme ti, kdo jsou solí země a světlem světa.
Náš milostivý Otče v nebesích, předstupujeme před tebe s pokorou a chvěním v srdci.
Děkujeme ti, že jsme mohli přijmout nezasloužený dar tvé lásky, odpuštění a spásy.
Jsme si vědomi toho, že nic z toho jsme si nemohli zasloužit.
Děkujeme ti, že sis právě nás našel a vyvolil a mohli jsme se stát tvými milovanými dětmi.
Dej, ať na to nikdy nezapomínáme ve chvílích, kdy bychom se chtěli poměřovat, soudit či posuzovat druhé.
Dej nám prosím pokorné srdce i svou moudrost, ať umíme to, co jsme od tebe přijali, předávat dál.
Prosíme tě za všechna naše společenství i tvoji církev na celém světě. Amen
Autor: Libuše Jarošová
Český zápas č. 39/2023 z 24. 9. 2023
Obrázek: Rembrandt (1606–1669), Podobenství o dělnících na vinici (1637), Ermitáž, Petrohrad, Rusko. (Wikimedia commons)