Český zápas č. 25/2023 z 18. 6. 2023 - Rozhovor s Radovanem Voříškem, psychoterapeutem a lektorem prevence na poli drogových závislostí v organizaci Podané ruce a držitelem ceny Homo Auxiliaris.
Máte vysokoškolské vzdělání technického i pedagogického směru. Už v době studií jste měl na mysli, že se budete zaměřovat na pomoc lidem v obtížné životní situaci?
K lidem mě to táhlo už před studii. Kluci chtějí být popeláři, policajti nebo hasiči. Já jsem chtěl být učitelem nebo lékařem. To technické vzdělání byl jen úkrok v době totality, kdy mně a rodičům bylo jasné, že nemůžu se svým posudkem (katolická rodina) kamkoliv. Tak jsem šel na strojní průmyslovku, kam brali každého. No a kam můžete jít ze strojní průmyslovky, když chcete mít vysokou školu? Fakulta strojní. Tak jsem ji absolvoval. A ve strojařině skutečně asi dva roky pracoval. Ale táhlo mě to k dětem a mládeži, a tak jsem absolvoval už při zaměstnání pedagogiku – učitelství na středních školách. A začal učit tělesně postižené studenty v Brně na Kociánce. Krásná práce. Po čtyřech letech mi cestu zkřížily nově vznikající Podané ruce. Bylo tam potřeba založit Centrum prevence. Výzva, na kterou jsem kývnul. V průběhu jsem se dovzdělal ve speciální pedagogice – etopedii a nějakých psychoterapeutických dovednostech.
Služba bližním je pro Vás prvořadá, jste spoluzakladatelem komunity Emmanuel.
Ono to zní pěkně, jako bych byl každým coulem služebník, který pomáhá do roztrhání těla. Není to tak. Rád se věnuji zálibám, které služebné nejsou, rád si polenoším. S komunitou je to tak, že jsme se s manželkou přidali k zakladatelům tehdy Československé komunity Emmanuel asi za půl roku od založení. Takže jsem spíš zakládající generace.
V letech 1998–2000 jste byl v rámci zmíněného nízkoprahového zařízení pro děti a mládež Podané ruce opakovaně v Afghánistánu...
V Afghánistánu jsme se snažili školit zdravotnické pracovníky v práci se závislými, zbudovat chráněné dílny pro klienty a jakýsi systém pomoci závislým na drogách. Můj úkol byl pomoci s vybudováním systému prevence nežádoucích jevů pro děti a mládež. Celkem jsme měli úspěch, místní podporu, ale podpora projektu skončila o něco dřív, než se vše uskutečnilo, a nyní vláda Tálibánu vše nadobro utnula.
Před začátkem války na Ukrajině jste působil, společně s Charitou, na Ukrajině. Jezdili jste do této oblasti opakovaně. Byla tam tehdy těžká situace ohledně infekčních chorob. Jaké to pro Vás bylo?
Ukrajinu jsem si zamiloval už při první cestě na dovolenou tam, to byl rok 2001. Dokonce tak, že jsme si společensky adoptovali tři ukrajinské dívky a dělali jim v ČR něco jako rodiče. Když jsem pak poznal místní nedostatky v pomoci drogově závislým, přišlo mi to jako možnost k efektivní pomoci. Pustili jsme se do toho. Jaroslav František Žák z třebíčské Charity, který lásku k Ukrajině chytnul ode mě, se lví silou angažoval v získávání financí i hmotných věcí. Původní plán – vznik systému redukce škod u nitrožilních uživatelů drog, prostitutek, … eliminace nákazy virem HIV, žloutenek … se nepodařil. A to v tom nejdůležitějším – nezískali jsme podporu místních zdrojů. Proto jsme se přeorientovali na pomoc hmotnou. Nemocnicím, církevnímu hospicu v Zakarpatí, živé a velmi akční farnosti pátera P. Krenického v Melitopolu. Poslední pomoc, kterou jsme tam, jen několik měsíců před ruským napadením, vezli, byly polohovací nemocniční postele. Vůbec nás nenapadlo, jak moc budou potřeba.
Od kdy se zabýváte oběťmi zneužívání?
Od roku 1994 jako dobrovolník, o rok později profesionálně. Už to bude 30 let. Ono to vypadá chvályhodně a zapáleně, ale popravdě, já už nic jiného neumím!
Jako neúnavný psychoterapeut pracujete také s agresory, i s vrahy a násilníky – i ti zlí a nevděční potřebují pomoc. Vedete je k sebereflexi, napsání omluvného dopisu oběti?
Ano. Vedu je k sebereflexi. K odpovědnosti za své chování. Bez toho nejde nic, žádná změna. Je s podivem, kolik lidí vlastní vinu schovává za zavinění druhých. Za vyprovokování, za jakési pouhé vykonávání spravedlnosti. Že si to ta oběť vlastně zasloužila. Změnit tento postoj je alfou a omegou úspěšné práce, tedy i prevence, aby k takovým činům znovu nedošlo.
Agresoři pak přemýšlejí o vině a odpuštění. Můžete uvést příklad?
Vzpomínám na muže, který kvůli svému způsobu života a hlavně agresivnímu chování ublížil sobě a blízkým. Těm blízkým dokonce i finančně. Když přišel po výkonu trestu (v té době jej považoval za nespravedlivý), vůbec mu nevadilo, že svým nejbližším ubližoval a že je okradl. Po asi pátém sezení, ve kterém se přihodilo, že zažil to, čemu se říká konverze, neboli obrácení, mu to došlo. Spatřil svou nenávist v plné síle. Spatřil svoje nitro, hrůzu svých dosavadních hodnot a jednání. Další sezení jsme museli pracovat na tom, aby sám sebe nezatratil. Dopadlo to dobře. Snaží se odčinit to, co napáchal, je to dříč. Nebylo mu zatím odpuštěno ze strany obětí, ale jde dál. Víra mu zůstává, opírá se o ni.
Ve Werichově vile jste uvedl Vanutí, poetické pásmo z Holanovy poezie a svých vlastních veršů. Jaký byl ohlas?
Vlastně ani nevím, jaký ohlas byl ve Werichově vile, nebyl jsem tam přítomen. Byl jsem v brněnské vile Löw-Beer. Byla tehdy ta divná doba kovidová. Nejvíc jsem si to prožil asi sám. Slyšel jsem vlastní verše zhudebněné, vyjádřené výrazovým tancem, přednášené a hrané profesionálním hercem. To získalo úplně novou dimenzi, o které jsem netušil, že může existovat. Vlastně se svým způsobem trochu za „svůj ohlas“ stydím. Tohle že jsem napsal? Vlastní verše mě dojaly k slzám a zbavovaly dechu. Prostě stárnu.
Už vyšla Vaše třetí básnická sbírka?
Ano, jmenuje se „Transsrdeční magistrála“ a má ji k dispozici nakladatelství Cesta. Právě teď vybírám básně do čtvrté sbírky a domalovávám poslední obraz k ilustracím. S výběrem mi pomáhá znamenitý básník a kolega psychoterapeut Tomáš Feifer alias Sailorr. Trochu si dávám na čas, protahuji, piluji. Chci vyhrát Magnézii literu. Teď si dělám taky trochu legraci. No ale, když se nad tím zamyslím…
Děkuji za rozhovor
Olga Nytrová
Český zápas č. 25/2023 z 18. 6.2023