(ČZ 41/2025) Naši duchovní, kteří zároveň pracují v oblasti psychologie, se zamysleli nad pojmy duše a psychiky.
K tématu jsme jim položili otázky, na které hledali odpovědi:
1) V čem vidíte propojení mezi psychoterapií, popř. psychosociálními vědami, a spirituální péčí?
2) Jaký význam má podle vás víra nebo spiritualita v procesu uzdravování lidské psychiky?
3) Myslíte si, že současná společnost trpí duchovní prázdnotou? Pokud ano, jak by měla církev reagovat?
Eva Matulová, psychoterapeutka a farářka NO Praha – Horní Počernice
1) Pro mě je to otázka, kterou bych obrátila. Nevidím v tom za sebe rozpojení, i když tomu tak samozřejmě v praxi a teorii stále ještě mnohdy je. Terapie, psychosociální vědy a spiritualita jsou jako větve, které vyrůstají z téhož kmene. Nelze je oddělit, jsou propojeny jedním kmenem, který je vyživuje a pokud budeme lpět jen na jedné z nich, přijdeme o něco velmi důležitého. Jung to nazýval celistvostí osobnosti. Vnímám v dnešní době velmi intenzívně, že naše kroky budou vést k stále většímu propojování těchto pojmů. Tak, jak věda na počátku minulého století rozdělila lidskou psychiku a rozum na dvě různorodé části, tak nyní opět směřujeme k propojování a spojení. A vypomohu si ještě obrazem z Bible. Když Ježíš mluvil k zástupům a učil je, byl terapeutem, když vysvětloval podobenství a vyprávěl příběhy, přibližoval lidem kolem sebe jakousi edukaci, učení, a když uzdravoval, byl spirituální. Tohle vše ale bylo jedinou a nerozpojenou součástí Kristova působení.
2) Dalo by se na to odpovědět jednou větou a ta by stačila. Víra a spiritualita má nezastupitelný význam v uzdravování lidské psychiky. Bez ní to nejde. Obraz toho můžeme vidět denně kolem nás v zhoršujícím se duševním zdraví lidské populace. Svět se tak zrychlil, že se v něm člověk často přestává orientovat. Život ho nutí k výkonu, navíc tento výkon není většinou ani oceněn, mnohdy je devalvován. Člověk je využit systémem, a když už nemůže nabídnout požadovaný výkon, je označen za nemohoucího a slabého. Víra je naopak o soucitu, pochopení a důstojnosti každé lidské bytosti. To nám ukazuje Ježíš v Bibli. Pro něj byli daleko důležitější galilejští rybáři jako učedníci než rabíni, kteří určovali tehdejší systém. Pokud učedníci něčemu nerozuměli, trpělivě je učil a odpouštěl. Nežádal po nich výkony a také je neodepsal, když mu nerozuměli nebo jej ke konci i zradili. Už jen tím je uzdravoval. Takhle by mělo fungovat i uzdravování lidské psychiky. Věřím, že se k tomu pomalu opět budeme vracet.
3) Ano, trpí a velmi. Už jsem to naznačila v minulé odpovědi. Ale já odpovím spíše na druhou polovinu otázky, protože ta mě v poslední době velmi trápí. To znamená, jak by měla církev reagovat? Církev by měla pomáhat duchovním, kteří v sobě mají tyto hřivny a cítí poslání pomáhat a propojovat terapii se spiritualitou, v jejich rozvoji. Duchovní by měl mít v dnešní době možnost být více vzdělán. Doba se proměnila a je potřeba více znalostí než před sto nebo dvě stě lety. Dnešní společnost neoslovuje to, co kdysi. Potřebujeme mít k této práci možnost odborných výcviků, školení, kurzů. Toto vše ale stojí finance. Naše platy jsou malé a pokud na nás církev požaduje další finanční náhrady, nemáme šanci se vzdělávat, a ani dobře pracovat. Pro vykonávání psychoterapie platí přísná pravidla. Když jsem si udělala svůj první pětiletý výcvik v psychoterapii, musela jsem si na to půjčit peníze. Dříve byl kněz někdo, kdo uzdravuje, pomáhá a léčí. A to v podvědomí lidí stále je. Potřebujeme od církve podporu, a to nejen duchovní, ale i hmotnou. Tak by asi měla dnešní církev reagovat. Možná je to ode mě v této „kapitalistické“ době výkonu naivní a nejde to, ale já to tak vnímám. Jinak nelze uplatnit svoje hřivny, i kdybychom se tisíckrát snažili. Ježíš nám stále připomíná, že máme být sůl země a světlo světa. Tento svět trpí, neboť ztrácí přirozenou spiritualitu a víru. Kdo jiný ji může přinášet než my, duchovní. Můžeme být dobří léčitelé lidských duší, ale pokud nebudeme mít dobré podmínky, ztrácí v tom obě strany, církev i svět.
Simona Žižková – Procházková, vyučující HITS Praha, psychoterapeutka a pastorační asistentka Praha 7 – Holešovice
1) Zamyšlení nad syntézou psychosociálních věd a spirituální péče nevyhnutelně vede k otázce vnitřního rozporu. V poslední době mi v úvahách o štěstí (s tímto tématem přichází klienti často) došla jedna zásadní věc: Společnost na nás neúnavně vyvíjí tlak, abychom byli šťastní. K tomuto ideálu nám předkládá nekonečné manuály – od koučů a speciálních cvičení až po předepsanou stravu a výchovu. Tyto pokyny však přicházejí zvenčí. Nejsme naprogramovatelní roboti a některé programy, které nám byly vštípeny v dětství, nám dokonce brání v tom, abychom žili šťastný a naplněný život. Život je složitá cesta s mnoha proměnnými, na které se střídají chvíle boje, odpočinku a radosti...
2) Z hlediska vývoje mozku hovoří o štěstí M. J. Stránský: „Proč (tedy) nejsou všichni lidé stále šťastní? Protože být stále šťastný z evolučního hlediska také znamená, že můžeme přehlížet některá nebezpečí. Jelikož náš mozek je naprogramován tak, aby upřednostňoval věci, které nám mohou ublížit, před těmi, které nás mohou odměnit, což je předsudek (štěstí není o penězích – ale ani o chudobě, počet přátel není důležitý, spíše jde o jejich kvalitu atd.), štěstí zkrátka není nejvyšší prioritou, pokud jde o váš mozek. Štěstí a bojovnost jsou dvě strany téže mince přežití. Nebýt šťastný stále znamená, že přežíváte. Ačkoliv nám štěstí může pomoci v tom, abychom měli více přátel, bojovnost zajišťuje, že jsme v bezpečí natolik, abychom vůbec mohli mít přátele. Což nás opět přivádí k dnešnímu nemístnému důrazu na štěstí. Myslet si, že musíte být nebo že máte právo být šťastní, ve skutečnosti ignoruje dualitu, která podporuje podstatu našeho přežití.“
Pohled vědy nás upozorňuje na podstatu přežití. Spiritualita nás učí pokoře a přijetí. Chápání krizových a těžkých chvil ne jako překážek, ale jako příležitosti k růstu.
3) Čím více se obracíme k vnějšímu světu a hledáme odpovědi v externích návodech, tím více může strádat náš vnitřní život. (To je mimochodem daň přetechnizovaného světa – záměna člověka za číslo či věc, která se dá vypočítat, spravit, pokud možno, co nejrychleji). V tomto smyslu lze hovořit o duchovní prázdnotě. Na rozdíl od tlaku, který nám společnost klade, může spirituální péče nabídnout spočinutí a přijetí duality. Skutečné štěstí nemá podobu neustálých pozitivních vnějších událostí, ale spočívá ve vnitřním klidu a schopnosti přijmout, že v životě se střídá radost se smutkem, klid s nepokojem.
David Hron, farář NO Praha – Radotín a kaplan domova Sue Ryder
1) Rozdíl mezi péčí o duši (psyché) a ducha (spiritus)? Tenká hranice. Psychoterapie hledá rovnováhu, smysl, uzdravení uvnitř. Spirituální péče uvádí do souladu s tím, co nás přesahuje – vztahu k druhým, k Bohu, ke smrti. Jednou mi jedna stará paní vyprávěla o posledních chvílích své maminky. Všichni čekali na nějaké velké poselství – místo toho maminka dceři jen zapnula zip u roláku až ke krku… a tiše zemřela. Beze slov. Tehdy i při vyprávění byla maminka najednou pryč – a zá-roveň nablízku. Spirituální péče může proběhnout zcela beze slov.
2) Víra dává člověku rámec, ve kterém se může nadechnout – i když zrovna neví, co bude dál. Je to nalajnované hřiště a přesvědčení o funkčnosti pravidel, která garantuje rozhodčí. Víra pomáhá unést nejistotu, zatímco psychika má tendenci se v ní zaseknout, jako jehla gramofonu ve staré drážce desky. Věřit znamená být ochoten naslouchat i tomu, co není hned vidět (Žd 11,1). A ano – budování víry je trochu jako duchovní work-out: víra → ctnost → poznání → zdrženlivost → trpělivost → zbožnost → bratrská náklonnost → láska.
(Zdroj: 2. Petr 1,5-8, tzn. žádný motivační kouč.)
3) Někteří lidé žijí šťastně bez duchovních otázek. Jiní se klaní novým „božstvům“ – výkonu, konzumismu, dokonalému tělu nebo třeba algoritmům. A pak jsou tací, kteří chodí do kostela… a mezitím doma bingeují Netflix a scrollují e-shopy. Duchovní prázdnota často nemá co do činění s tím, jak sami reflektujeme svou duchovní orientaci, s čím se ztotožňujeme a za co se považujeme, ale s odvahou hledat hloubku. Nebo možná hledat sebe i za hranicí svého léty onošeného já. Církev by se mohla učit v čas příhodný spíše mlčet než mluvit. Přiblížit se lidem – nejen kázáním, ale obyčejným zájmem o to, co lidé řeší. A občas možná taky zapnout ten zip u roláku.
Blanka Krausová, členka NO Praha – Staré Město
1) V rámci spirituální péče se používají některé psychoterapeutické metody. Velice úzké propojení vidím i tam, kde je člověk ochoten začlenit spirituální praxi do svého života. Vyhrazení neděle jako dne svátečního (jak je o tom psáno už v Desateru) je čas k zastavení, přináší do běžného života cyklus a zároveň možnost přátelského setkávání s dalšími lidmi. V modlitbách můžeme vyjadřovat svou vděčnost a pěstovat tak optimismus. A určitě by se našlo víc možností.
2) K mnoha psychickým potížím dochází, když člověk není schopen naplnit očekávání. Ať už rodiny a přátel nebo společnosti. Často se jedná i o očekávání vlastní, o potřebu vyrovnat se svému okolí. Dokonalé fotky na sociálních sítích mohou vzbuzovat pocit vlastní nedokonalosti, srovnávání s někým ukazuje vlastní nedostatečnost.
Představa našeho Pána, který přijímá a miluje každého jednotlivce takového, jaký je, přináší pocit osvobození. Člověk nemusí být dokonalý, aby byl milován, lásku není potřeba si zasloužit. Víra s sebou přináší naději, dává životu smysl a řád.
3) Nenazvala bych to duchovní prázdnotou, spíše duchovní zahlceností. Máme na výběr ohromující množství různých duchovních nabídek a je těžké si vybrat, když je vidět pouze lákavý obal a reklama. Aby měl jakýkoliv duchovní směr pro člověka nějaký přínos, je potřeba jít do hloubky. Hledat, rozmýšlet a přijímat ho jako celek. A to chce čas, energii a často to není snadné.
Nevím, jak by měla reagovat církev jako organizace. Myslím si, že křesťan by měl ukazovat hodnoty křesťanství ve svém každodenním životě. Není potřeba mluvit o Bohu, ale sám na sobě ukazovat, jak může vypadat život s Bohem.
Za odpovědi do ankety děkuje
Ondřej Syrový
Ilustrace: Pixabay.com
Český zápas č. 41 z 12. 10. 2025