Český zápas č. 25/2023 z 18. 6. 2023 - Alena Naimanová o svém životním poslání kaplanky Církve československé husitské.
Když jsem dospívala, starala se moje maminka vždycky půl roku o svoji maminku, která měla problémy s chůzí a měla Parkinsonovu nemoc. Druhou polovinu roku se o babičku starala její druhá dcera. Moje rodina se aktivně účastnila života v naší církvi, tatínek hrál na varhany a maminka působila v radě starších a ve sboru služby. Ve sboru služby byly převážně ženy, které se snažily zajišťovat pomoc potřebným členům návštěvami a pomocí v domácnosti i návštěvami v nemocnici. Moje maminka vždycky říkala, že takovou službu by ráda dělala i profesionálně, naplno, ale tehdy to nebylo možné. Přístup zdravotníků a především jejich nadřízených nebyl vždy korektní. Jako farářka jsem později zažila, že ředitel sociálního odboru ve městě, který měl na starost i domov důchodců a schvaloval návštěvy farářů, mi na žádost, abych tam směla konat bohoslužby pro naše členy vícekrát než o hlavních církevních svátcích, řekl, že to není v zájmu těch lidí, abych je nechala v klidu zemřít! Jako farářka jsem litovala, že příbuzní nemocných členů mi někdy sdělili skutečnost, že jejich blízcí byli hospitalizováni v nemocnici, až poté, když dotyční už byli zase doma nebo v nějakém domově důchodců. Jak říkali, nechtěli mne prostě obtěžovat.
Po letech jsem zaslechla, že existují takzvaní nemocniční kaplani a že je možné na takovou službu vystudovat nástavbu. Říkala jsem si, že je to škoda, že už jsem pracující důchodkyně a že už nemám možnost tento obor vystudovat a tuto službu konat. Až pak… bylo to ke konci července, když mi přišla výzva určená duchovním naší diecéze, aby se k tomuto studiu přihlásili. Až úplně v poslední dny, kdy se bylo možné přihlásit, jsem to udělala s tím, že to je stejně zbytečné. Brzy jsem dostala potvrzení, že mne přijali, a dokonce, že právě jeden člověk jim chyběl, aby mohli studijní ročník otevřít. Ve svých skoro sedmdesáti letech jsem tedy začala.
Ten rok byl hodně náročný a také mne hodně naučil, i o sobě, svých možnostech a ochotě ze sebe vydat víc než doposud. Prostředí bylo ekumenické, vedle studujících z naší církve tam byli i katolíci, adventisté, evangelička a pravoslavný kněz. Pokud někdo z nich měl výhrady k jejich církvím, na konci studia jsme byli opravdu v lásce sestrami a bratřími.
Studium jsem tedy absolvovala, ale nevěděla jsem, kde bych mohla jako kaplanka působit. Při jednom setkání zástupců nemocnic a nemocničních kaplanů v Praze vystoupila jedna sestra z Jaroměře a ptala se, kde nemocničního kaplana sehnat. Vyskočila jsem a volala, že to nemám daleko a že se hlásím. Jaroměř spadala pod vedení z Rychnova nad Kněžnou, kde je větší nemocnice a kde bydlím a jako farářka působím. Tam o této pracovní pozici nic nevěděli. Když jsem se konečně dostala k paní ředitelce, chtěla mi věnovat maximálně 10 minut. Mluvily jsme spolu (a s hlavní sestrou) posléze víc nežli půl hodiny a výsledkem bylo, že mne přijali na zkoušku.
Jako kaplanka od té doby působím jak v Rychnově, tak v Jaroměři. Mám štěstí, že pacienti pocházejí většinou z oblastí, kde jsem během své víc než padesátileté činnosti farářovala (Trutnovsko, Náchodsko, Rychnovsko). Často příznivě reagují na fakt, že jejich města a vesnice a některé lidi znám. Ze začátku byli někteří trochu rezervovaní, báli se, že je chci přemlouvat do nějaké církve a „k modlení“. Teď už se setkávám s některými podruhé, už o mně vědí a doporučují druhým pacientům. Někdo si potřebuje ulevit na duši, jiný povzbudit, někdo chce informace o Bibli, o církvích nebo se pomodlit. Jeden pacient po úrazu v Itálii a převozu k nám vyprávěl, že tam chodí do nemocnice každé ráno kněz a modlí se s lidmi a žehná jim. Navázala jsem na to s tím, že to mohu dělat také. Ostatní pánové na pokoji nebyli proti…
Vidím, že to, co dělám, je taková civilní, a proto pro mnohé přijatelná forma směrem k duchovnímu prožívání a obživení této stránky lidské osobnosti.
Těší mne, že od minulého roku pracují čtyři kaplani (naše sestra, dva katolíci a evangelík) i v náchodské nemocnici, pod kterou naše nemocnice částečně spadá.
Alena Naimanová
Český zápas č. 25/2023 z 18. 6. 2023
Foto: Královéhradecká diecéze CČSH
Po střední škole absolvovala Husovu československou bohosloveckou fakultu v Praze. Poté přijala svátost kněžského svěcení a byla ustanovena jako farářka do náboženské obce v Úpici, následně v Náchodě, Polici nad Metují. Od roku 1981 spolupracuje s hnutím Světového dne modliteb. Pracovala na přípravě česko-slovenského programu pro celý svět pro rok 1990, byla zvolena na dvě čtyřletá období evropskou delegátkou mezinárodního výboru. V současné době je předsedkyní českého výboru Světového dne modliteb – nejstaršího ekumenického ženského hnutí na světě. V roce 2004 absolvovala kurz trénování paměti pro seniory a aktivizační program uplatňovala při různých přednáškách i pravidelných setkáních nejen se seniory. Práce s lidmi, pomoc potřebným ji inspirovala ke studiu na Evangelické teologické fakultě a v roce 2017 ukončila vzdělávací program „nemocničního kaplana“, v současné době působí v rychnovské a jaroměřské nemocnici jako nemocniční kaplanka. Ve svých 70 letech prošla 800 km dlouhou Svatojakubskou poutní cestou do Santiaga de Compostela. Svoji duchovenskou službu nyní vykonává v Rychnově nad Kněžnou a v Kostelci nad Orlicí. Má tři dcery a sedm vnoučat.