Český zápas č. 25/2023 z 18. 6. 2023 - „Ó samoto, ty moje domovino samoto... Jak blaženě a něžně promlouvá ke mně tvůj hlas! My se druh druha neptáme, my spolu volně chodíme uvolněnými dveřmi."
"Neb volno jest u tebe a jasno; a i hodiny zde utíkají na lehčích nohou... zde se mi rozvírají všeho bytí slova i slovní skříně: ze všeho bytí zde chce vzniknouti slovo...“
Tak medituje o samotě Friedrich Nietzsche. Vnímá její blahodárnost i ostny, skryté hloubky a tvořivé potenciály, mrazivé existenciály, na které nelze zapomenout. V samotě klíčí tvorba, v samotě přicházíme na stopu souvislosti věcí a vztahů. Pokud člověk projde samotou, cosi to s ním udělá. Vnímá svoji spjatost s bytím, unáší jej „osudovost bytí“.
Intuitivně jsem si tyto pocity vychutnala při jednom dobrodružném výletě v Krkonoších. Začátkem osmdesátých let minulého století jsem s básníkem, začínajícím filosofem a spisovatelem Michalem Ajvazem vyrazila na běžkách z Luční boudy na hřebeny hor. Jako lehce romantičtí, surrealističtí a filosofující třicátníci, kteří se znali ještě z tanečních, z plesu v Radiopaláci a pak z fakulty, jsme trochu zariskovali. Vyrazili jsme do mírné vánice a šli i mimo vytyčené trasy. Cítili jsme zvláštní mrazení v zádech, „nesnesitelnou lehkost bytí“. V padesáti by to asi člověk neudělal, neskočil by tak ke dnu existence. „Tady cítíš podstatu bytí jako nikde,“ řekl mi Michal za šumění horského větru. A pak jsme již mlčeli. Naprosté ticho, jen nebe se dotýkalo země na bílém nakypřeném sněhu. Nic nerušilo posvátnou samotu a majestát hor, bílé šeřící se ticho, snad jen tlukot srdce.
Jak samota promlouvá
Jeskyně v duši se otevře a vydává své odlesky. Vyzařuje. Někdy se podobá modré jeskyni na Capri, napůl ponořené do moře. Do samoty na lesní mýtině, na břehu klidné Sázavy, ti vstupují tolik svobodné ptačí hlasy, vzdálený štěkot psů, poryvy větru a přicházející bouřka. Mezi porostem se tiše přibližují stříbrné oči Exupéryho lišky a hladí tě lehounké vidiny Maeterlinckových Modrých ptáků. Je to tvé věno, tento vnitřní klid samoty, tato nebeská soustředěnost, tak výrazná v chrámu přírody. Bez koncentrace, rodící se v samotě, nevyroste to největší: láska. Nevane plná síla citu ani nevnímáš váhu oddanosti, bez soustředěnosti nemohou být dokonalé ani temperamentní vlny milování. Erich Fromm zdůrazňuje, že „umět se soustředit je jednou z podmínek pro schopnost milovat“. Bez soustředění, bez klidu, který kotví v samotě, nemůže ani tvá práce mít žádnou hloubku, původnost, autenticitu...
Básníci znají nejsilnější dotek vlastní samoty a vlastní smrti. Kupříkladu Rainer M. Rilke, ale i Bohuslav Reynek a Jan Zahradníček, tuší i hloubku významu společenství s druhými a vědí o vnitřním ztišení.
V samotě nahlížíš svoji vlastní životní cestu. Vidíš, jak se vine. Kde je pěšinka úzká, až se ztrácí, kde je rovná a zase se klikatí, je plná zatáček, ostrých i tupých úhlů, smyček; zarostlá křovím, trnitá, stinná i slunečná. Obestírá tě blahodárný klid, dávno zasuté vjemy vystupují na hladinu mysli. Před tvým duševním zrakem se objevují všechny životní vztahové konfigurace do nejpřekvapivějších detailů. Rodiče, prarodiče, sourozenci, tetičky, strýčkové, sestřenice a bratranci, první láska, životní přátelé, kvalitnější kolegové, kteří respektují, pomohou, nežárlí a nezávidí; spolužáci, nezapomínající na půvab dětství a mládí, tolerantní sousedé, ochotní pomoci. Tvoje cesta se rozšiřuje, je strmá a opětovně jen mírně stoupá nebo klesá. Vynořují se úseky pouti, kdy se zdálo, že všechno v tvém životě je stabilní, našlo svou „míru plnou“.
Ochutnáváš závan samoty s kosmickou příchutí. Co tě tížilo před dvaceti nebo třiceti lety, se náhle nadlehčí, jako by to nadnášela trochu pohádkově vyhlížející rybí duše. Ani tato skvostná fáze ovšem netrvá dlouho, něco opět zčeří vlny hladiny psyché. A znovu stoicky buduješ svůj klid, zónu rovnováhy. Klopýtáš přes kameny, překračuješ propasti. Vidíš svoji cestu na filmovém plátně vzpomínek. Své kroky, svá slova, záblesk v očích, mimiku, gesto ruky, chování ve výrazných životních situacích. A jak tvé motivy chápali či nechápali druzí. Ano, špatně pochopené náhle bolestně vystoupí z přítmí. Osten bodne. Proč tomu tak je?
Plynoucí čas životních rolí
Během meditace v samotě si uvědomujeme, jak je potřeba vše v životě přijímat s určitým odstupem, nebýt závislý na citových vjemech, na učení, na vědomostech, na víře. Mít odstup od svých učitelů, i oni se mohou mýlit. Říkají jen fragmentárně cosi o tom, co bychom mohli nazvat vírou, Bohem, oblastmi, které jsme toužebně poznávali už od dětství. Detabuizujeme, upouštíme od svých původních, často naivních, nedokonalých a nevhodně ovlivněných představ o Hospodinu, o lidských bytostech, o duchovním životě. Začínáme chápat, že víra mnohých bližních, žel, může být demagogická, dětinská, bez fantazie, podle křivého vzorce.
Prožíváme náhle čirost objevení svého já. Jsme sami sebou a víme, že žádná autorita nás nesmí pohltit. Nakonec je nutno odstoupit i sám od sebe a od všeho, co člověk přijímá. Mít jako bych neměl, přátelství, manželství, děti, práci; žít jako bych nežil. „Plus mínus existence,“ shrnul řečené před časem jeden můj přítel. Tomuto přístupu dobře rozuměl apoštol Pavel. Přemýšlet o hlubinných otázkách je náročné, u mnohých vítězí pohodlnost a planý ostych něco formulovat. Byť jen skrytě a pro sebe. Jsou zkostnatělí, nevědí nic o tom, co je duchovní dozrávání. A nechtějí vědět.
Neuvědomí si, že svou prací, stopou, kterou lze zahlédnout, si budujeme prostor a pozornost. Ztroskotají však přitom některé ideály o lidech, o možnostech demokracie, o velkorysosti a ušlechtilosti, o plněji žité lidskosti vůči slabším a i mimolidským tvorům.
Životní role dostávají s plynoucím časem rozmanité barvy a kontury. Před třiceti lety jsem byla jiným člověkem, než jsem dnes, před patnácti také. Panovala tu jiná zasazenost do vztahů a rolí, s jiným profilem. V jiné poloze mě vnímali a přijímali i nepřijímali bližní. Někteří už odešli z cest života, jiné vzdálily povinnosti nebo tužby z dřívějších míst do jiných. Mnohým z nich šlo především o společenský či pracovní úspěch a o osobní prestiž. Potkala jsem však i osobnosti v oné době napůl hladovějící. Talentované, plné pokory a vnímavého ducha, kteří neodstoupili ze své cesty, ač museli rozvažovat při nákupu základních potravin, a aby měli na knihy, nemohli si koupit nic na sebe třeba celý rok, dokonce ani nové ponožky nebo rukavice. Na podlaze svého skromného bytu si vedle mohutné knihovny na prostém vařiči připravovali polévku ze sáčku a k ní chleba, jídlo na celý den, někdy ještě tak brambory s masem z konzervy a párky. Šli dál, ač bylo sychravo a přítmí. A dovedli si vytvořit nové ideály a s čistou myslí je nabídnout druhým.
Olga Nytrová
Český zápas č. 25/2023 z 18. 6. 2023
Foto: Adrian Campfield, Pixabay