(ČZ 15/26) Nedělní evangelium připomnělo známou scénu: učedníci pohromadě za zavřenými dveřmi, fascinující zpráva, která už zazněla – a Tomáš, který u toho nebyl.
Mezi sdílenou zkušeností ostatních a jeho vlastním postojem zůstává odstup. Právě do tohoto prostoru vstupují umělci, jako by se pokoušeli zachytit to, co se odehrává mezi postavami, jejich pohledy, gesta. Zajímá je napětí: ruka, která se přibližuje, ale ještě se nedotkla; pohled, který uhýbá nebo se teprve učí vydržet; tělo, které váhá, zda zůstat stát, nebo se přiblížit.
Stačí se zastavit před obrazem italského malíře Caravaggia „Nevěřící Tomáš“ (viz ilustrační foto). Světlo zde nepadá na scénu jako celek, ale soustřeďuje se na ruce a otevřený bok. Tomáš se nenaklání s klidem objektivního pozorovatele; jeho gesto je téměř neobratné, naléhavé. Ostatní učedníci se tlačí blíž, jako by i oni potřebovali znovu uvidět to, co už jednou spatřili...
Právě Caravaggio „maže“ hranici mezi posvátným a lidským. Jeho Tomáš s vrásčitým ustaraným čelem není jen pochybovač; do rány nevkládá jen prst, ale celé své dosavadní vidění světa. Je to okamžik, kdy se dotek stává synonymem pro „pochopení“.
O několik století dříve, na středověkých deskách či v iluminovaných rukopisech, je tatáž scéna rozložena jinak. Postavy stojí klidněji a jsou více stylizované, jejich gesta jsou zdrženlivá a podřízená celkové kompozici. Tomáš se nepřibližuje s takovou naléhavostí; jeho gesto působí spíše jako součást ustáleného obrazového schématu než jako okamžitá reakce. Setkání s Kristem se neodehrává jako prudký moment překvapení, ale jako událost rozvíjená v čase, určená k rozjímání. Na tuto linii pojetí pak svým osobitým způsobem navazuje Rembrandt van Rijn (jeho dílo z roku 1634 najdeme v Rijksmuseu v Amsterdamu), s dramaticky intenzivním vnitřním prožitkem postav. Tomášova ruka se přibližuje k ráně, ale je to Kristova ruka, která jemně vede jeho prst. Tomáš je ohromený – výraz i tělo vyjadřují šok i váhavost. Kristus stojí klidně, jeho přítomnost dodává scéně kontrast a zrcadlí Tomášovu vnitřní nejistotu. Ostatní učedníci stojí stranou, sledují dění...
V 19. století zpracoval motiv například Carl Bloch, dánský malíř biblických scén. Jeho Tomáš je rovněž zaražený, v pokleku a se skloněnou hlavou, s výrazem, který kombinuje pocit nezaslouženosti, úcty. I zde stojí Kristus klidně a nezasahuje do pohybu učedníka; dramatika se soustředí na vnitřní rozhodování...
| Tomášovy atributy: Kopí, nástroj jeho mučednické smrti. Takto ho máme i na pražském staroměstském orloji. Jako patron architektů, stavitelů či zedníků bývá zobrazován s úhelníkem nebo měřidlem, což odkazuje na legendu o stavbě paláce pro indického krále Gondofarese. V indickém křesťanském umění se vedle postavy apoštola objevují také místní symbolické motivy, například pávi. |
TOMÁŠ MOSTEM MEZI SVĚTY
Po stoletích, kdy evropské umění zdůrazňovalo okamžik překvapení, šoku a niterného zápasu Tomáše, se jeho příběh vydal na dalekou cestu – až do Indie. Zde se motiv dramatického setkání s Kristovou ranou proměnil. Tomáš už není jen učedníkem, zaraženým před nečekanou skutečností, ale poutníkem, misionářem...
Dle tradice se Tomáš po Letnicích vydal do dalekých míst, dál než kterýkoli jiný apoštol – dokonce předčil i samotného Pavla, „apoštola národů“. A přesto, že mu dějiny přisoudily titul nevěřící, v hlásání radostné zprávy evangelia byl neúnavný: přinesl ji nejen do Sýrie a Persie, ale po Hedvábné stezce se údajně vydal až do Číny a Indie – jak o tom vypráví apokryfní kniha Skutky Tomášovy. Tam prý také podstoupil mučednickou smrt poblíž dnešního Madrasu, na místě zvaném Majlapur, kde byla v roce 1547 postavena katedrála nad jeho hrobem. V západní Indii dodnes existuje komunita, která si říká „křesťané svatého Tomáše“.
TAK HO VIDĚLI INDOVÉ
A právě indické umění píše pozoruhodnou kapitolu křesťanské „ikonografie“. Setkáváme se zde s unikátním symbolem: Tomášovým křížem. Tento kříž nenese tělo trpícího Krista, ale je zasazen do lotosového květu, převzatého z místní symboliky života a znovuzrození a často doplněn holubicí, coby znakem Ducha svatého. Kříž tak vyjadřuje víru skrze proměnu a život – v jazyce, který je vlastní indickému prostředí. Méně známým faktem je, že v indickém umění je apoštol Tomáš někdy zobrazován s úhelníkem. Legenda totiž vypráví, že král Gondofar (doložená historická postava – o jeho vládě svědčí četné nálezy mincí a nápisů) si jej najal jako stavitele paláce. Tomáš však peníze rozdal chudým a králi vysvětlil, že mu tím postavil „věčný příbytek v nebi“. Tato metafora se promítá i do moderních indických maleb, kde, jak jsme naznačili, Tomáš není jen učedníkem u stolu či za zavřenými dveřmi, ale poutníkem s holí, který kráčí vstříc neznámu, bosý a odevzdaný.
Apoštolu Tomášovi se připisuje autorství několika apokryfních textů. Nejznámější z nich je evangelium Tomáše, které bylo napsáno koptským jazykem a našlo se v egyptském městě Nag Hammádí v roce 1945 (dnes tvoří součást tzv. Knihovny z Nag Hammádí). Ačkoli si někteří myslí, že bylo napsáno dříve než novozákonní evangelia, většina učenců ho považuje za pozdní gnostické dílo...
Klára Matoušová, zdroj AI
Foto: Michelangelo Merisi da Caravaggio, Nevěřící Tomáš, Galerie Potsdam
Český zápas č. 15 z 12. 4. 2026