(ČZ 22/2025) V ranních hodinách 18. května 2025 se uzavřela jedna kapitola české teologie. Zemřel Ctirad Václav Pospíšil, profesor systematické teologie, do roku 2013 člen řádu menších bratří, kněz pražské arcidiecéze, vědec, duchovní a vzácný učitel.
Narodil se v Trnavě 4. března 1958 Ctiradu a Heleně Pospíšilovým. Rodina brzy nato přesídlila na Berounsko, do Lochovic, na které rád vzpomínal, a posléze na pražský Spořilov. Byl vychován v římskokatolické víře a touze po pravdě. Počátkem 80. let získával formaci v tajně působícím františkánském řádu. Již do této doby jsme žertem datovali naše první setkání, neboť tehdy pracoval v Libereckých vzduchotechnických závodech a formací procházel v konspiračním domku na okraji městské čtvrti Vesec, takže do práce prakticky nemohl chodit jinudy než kolem našeho domu, před nímž mě rodiče nechávali spát v kočárku na čerstvém vzduchu.
V souvislosti se svou vírou a tehdejším podzemním působením byl perzekuován a zažil výslechy StB, jejichž stopy pociťoval po zbytek života. Po pádu totalitního režimu dokončil teologická studia a začal přednášet systematickou teologii na několika fakultách. Jako studenty nás motivoval ke kritickému a odvážnému přístupu k myšlení a otevíral před námi svět systematické teologie jako vrcholu vědeckého poznání, na němž se samozřejmě skvěla koruna disciplíny nejvznešenější: trinitologie.
Jeho odborné dílo nepřestávalo překvapovat erudicí, rozsahem, ale ani živostí a vášnivostí. Byl autorem kompaktní kolekce učebnic oboru (christologie, trinitologie, metodologie, teologie stvoření…), ale zároveň publikoval i literaturu populárně vědeckou a duchovní. Překládal z několika světových jazyků. Vytrvale přednášel a předával zápal pro teologii několika generacím studentů.
Nad jiné učitele vynikal povahou i pověstí, která ho předcházela. Jeho cholerismus ale nebyl samoúčelný, byl projevem hledání a usilování o podstatu věci. Dokázal studenty provokovat, hádal se s nimi, štval je… a posouval, kam by se bez něj nikdy neodvážili. Iritoval, strašlivě. Ale i fascinoval – a přesně tak si vybíral témata, kterými se zabýval. Nebál se poznávat nové a radikálně překreslovat zažité stereotypy, často bolestivě. Tak jako římskokatolický teolog přiložil k diskusi cenné postřehy k osobnostem Jana Husa a Tomáše G. Masaryka, nebál se volat po rehabilitaci svobodného zednářství, ani komentovat aktuální politickou situaci. Odsuzoval zrůdný ruský režim, kritizoval nástup až antikristovského establishmentu ve Spojených státech amerických, podpořil manželství pro všechny. Zabýval se také dialogem s islámem a pěstoval otevřenou debatu o povaze vlastní křesťanské identity v současném světě.
Přestože choval vrcholnou úctu k pravdě a preciznosti myšlení, byl schopný někdy až kousavé sebeironie a humorného nadhledu. Jeho žáci dodnes traktují slušnou řádku neologismů, latinských slovních hříček, kterými testoval jejich pozornost, fiktivních traktátů či vyslovených šprýmů, kterými citlivě špikoval vážná témata.
Zároveň dovedl vycítit, kdy je třeba pomoci, a s pastorační citlivostí provést člověka i hlubokými krizemi. Jednou, v časech pro mě velmi těžkých, jsem seděl na lavičkách před Husitskou teologickou fakultou, když v jedné chvíli prof. Pospíšil proběhl kolem na nadcházející přednášku. Byl jsem pro něj tehdy ještě cizí student, který se na jeho přednáškách ukázal párkrát mimo svůj rozvrh, neznal mě ani jménem. Pamatuji si, jak se do té chvíle trochu roztržitý pedagog spěchající za svými povinnostmi před vrátnicí zarazil, došel ke mně, přisedl si a klidným hlasem se zeptal: „Co se děje?“ … Na přednášku tehdy nešel, omluvil se zpětně, ale vrátil jednomu mladému člověku život zpátky na koleje, po kterých se šlo vydat dál.
Pospíšilova hlavní odborná devíza a možno říci centrum jeho vlastní teologické práce bylo vždy propojení dogmatiky se spiritualitou, jak on sám říkával: trinitoterapie, kterou korunoval svou tezí o působení Ducha svatého prostřednictvím učedníka. Tím získávala jím přednášená témata nebývalý náboj. Nikdy se totiž nejednalo o souhrn historických pojmů a fenoménů. Na prvním místě šlo vždy o roli řečeného v každé chvíli každého jednotlivého života. Snad i to mu umožnilo se ke svému poslednímu času postavit se ctí vojáka, který ví, oč bojuje. Svou diagnózu a tragickou prognózu vnímal jako milost, jako možnost dokončit, co dokončit lze, a žít s intenzivním zacílením k věčnosti, s jistotou, která umožní pečlivě se připravit.
Nyní ve věku 67 let byl přijat na tu nejlepší katedru teologie, jakou si přál…
Související: Zemřel profesor Ctirad Václav Pospíšil
Jan Sušer, info.dingir.cz
Foto: Martina Řehořová / Člověk a Víra
Český zápas č. 22 z 1.6. 2025