(ČZ 16/2025) Stolování skončilo. Společné jídlo se v rodinách aranžuje snad už jen o Vánocích. Marně si stýskáte.
Schválně sledujte, kdy kde kdo jí: každý v jinou dobu, u televize, u počítače, ve svém pokojíku, na gauči, v chůzi na ulici. Děti a studenti si rozbalí svačinu v hodině – kdysi nemyslitelné, dnes to nikoho nevzrušuje. Triumf individualismu! Máme, co jsme chtěli.
Společné stolování bývalo kdysi nutností. Základní potraviny byly v surovém stavu nepoživatelné. Hospodyně, kuchařka je musela složitě upravit. A pak je, začerstva, všichni museli zkonzumovat, protože další příležitost bude až druhý den. Polotovary, hotové pokrmy, a hlavně lednička!, nám v domácnostech daly svobodu vzít si kdykoli cokoli. I nabídka veřejného stravování se přizpůsobila individuální konzumaci v kteroukoli dobu.
Kdysi se jedlo ze společné mísy, lžicí, případně rukama. Nůž měl jen otec, hlava rodiny, ten krájel a rozděloval na talíře. Jako poslední do osobního příboru přibyla vidlička. Zprvu ve šlechtických rodinách, později v měšťanských. Jíst bezkontaktně, příborem, je znakem vznešenosti – vlastně oddálení od animálnosti, krocení pudovosti, popření těla.
Rozvolnění mravů, proměna stravovacích návyků je důsledkem osamostatnění jedince ve společnosti. Sebe si vědomý subjekt je, zdá se, vyvrcholením dlouhého vývoje humanismu. Nevíme, zda máme litovat někdejšího podřízení osoby kolektivu. Societa je sice pro člověka bezpečím, ale za cenu omezení osobní svobody Nostalgie a obranný regres nás občas nutká zasednout ke společnému stolu s přáteli, kolegy, ke slavnostní hostině při významných příležitostech, nebo tehdy, když potřebujeme prolomit izolaci a navázat těsnější osobní vztah. Imitace tradiční obřadnosti při jídle redukuje nejistotu a neohrabanost při obnovování rozpadlých a nefunkčních osobních i společenských vazeb.
Právě tak se proměňuje i křesťanství. Kostelní komunita, soustředění na stůl Páně už tolik netáhne. Přesto ti, co už nechodí, neznabozi nejsou. Jen ta jiskřička víry se nerozhoří viditelným plamenem, tedy společensky zřetelnou akcí nebo postojem.
Nedělejme překvapené. Vědělo se od začátku, že není jisté, jak Ježíš myslel ta slova o chlebu a víně a oběti při poslední večeři. Faktem je, že už první generace učedníků společně slavila – buď agapální hostinu, tradičnější a obecnější, a nebo eucharistickou svátost, obřad s novou symbolikou. Od té doby trvá nepřetržitá linie liturgických reforem a eucharistických experimentů. Kvašený, nebo nekvašený chléb, bílé, nebo červené víno? Kalichy zlaté, nebo obyčejné? Liturg, podobně jako pán a hlava rodiny, vysluhuje a rozděluje? A nebo si všichni vzájemně podávají a společně sdílejí? (Je jasné, že praxe přijímání jen pod jednou způsobou byla taková historická odbočka – jen je někomu zatěžko z ní teď vycouvat.) A je to zpřítomnění, nebo připomínka? Funguje to reálně (ve věcech), nebo nominálně (v hlavách)? A je to vůbec rozdíl?
Nedivme se tedy, že se předkládají otázky a návrhy: Co v kulturách, kde víno nezdomácnělo, může se slavit eucharistie třeba se zkvašenou kukuřicí? Někde neznají chléb, ale mají rýži nebo maniok. Co zapřisáhlí abstinenti? Mají pro to pádné morální důvody, když chtějí mošt. A proč ne třeba coca-colu? V čem je rozdíl? Dávno před covidem se řešil zapeklitý teologický problém: Při sledování rozhlasové nebo televizní bohoslužby je možno přijímat kousek nějakého pečiva a nalít si sklenku z té láhve, co je v ledničce? Co je vlastně platné a proč?
To není rouhavá neúcta k tradicím ani nebezpečná heretická úchylka. To si jen život sám hledá svou vývojovou cestu přiměřenou jedinci, člověku svobodnému, samostatnému. Je to prosté: Člověk si přitáhne někam do kouta svůj žvanec, bezmyšlenkovitě svačí, obědvá, a přitom dělá spoustu jiných věcí. I tu zbožnost, zbytkovou, si lidi odbývají někde ve svém koutě. Jen na tu občasnou tradiční obřadnost jaksi nedochází, už ani na ty svátky moc ne. A společenský tvar a viditelný výraz niterné duchovnosti – ten se zřejmě pořád ještě hledá. Půjdou církve tomu hledání naproti?
Vladimír Šiler, farář, pedagog, člen redakční rady Českého zápasu
Český zápas č. 16/2025 z 20.4. 2025
Ilustrační foto: Koláž Pixabay.com