(ČZ 12/2025) „Vzal kalich, vzdal díky a řekl: „Vezměte a podávejte mezi sebou. Neboť vám pravím, že od této chvíle nebudu píti z plodu vinné révy, dokud nepřijde království Boží.“ Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku.“ (L 22,17–19).
„Item najprvé, co se víry přijímání těla a krve Pána Ježíše Krista pod jednú neb pod obojí zpuosobú dotýče, král, Jeho Milost, to rozváživ, za slušné se v tom Jeho Milosti zdá toto, aby strana strany nehaněla ani utískala, buď světských ne duchovních, než oboji k sobě lásku zachovajte … slovo Boží svobodně na hříchy kažte, žádní žádných nekaceřujte ani hanějte.“ (První článek smlouvy o náboženském míru, přijaté na zemském sněmu v Kutné Hoře ve dnech 13. – 20. března 1485, in: Zdeněk Veselý: Dějiny českého státu v dokumentech. Praha 1994, s. 122.)
V letošním roce uplyne 540 let od uzavření smlouvy v Kutné Hoře o náboženském míru, která je považována za definitivní epilog husitské revoluce a zároveň za zahájení cesty k náboženské toleranci z nutnosti.
Koncem 70. let 15. století panovalo v českých zemích dvojvládí. Po mírové dohodě mezi králi Vladislavem Jagellonským a Matyášem Korvínem v Olomouci roku 1479 získal Matyáš spolu s oběma Lužicemi a se slezskými knížectvími pod svou vládu i celou Moravu a ponechal si přitom, stejně jako Vladislav, titul českého krále. Sdružení české katolické šlechty, Jednota zelenohorská, které původně bojovalo na straně Matyáše proti husitskému králi Jiřímu z Poděbrad, přeneslo zprvu svůj nepřátelský postoj i vůči Vladislavovi jako Jiřího nástupci. Vladislav však s Jednotou zelenohorskou postupně dospěl ke smíru, když katolické straně umožnil získat větší podíl na moci v království. Situace dospěla dokonce tak daleko, že hrozilo nebezpečí násilné restaurace poměrů před husitskou revolucí.
Klíčem k získání převahy ve státě bylo ovládnutí Prahy. Již v roce 1480 zde došlo k perzekuci kališnických měšťanů i kněží a napětí se dále stupňovalo. Krizi též urychlilo vypuknutí morové epidemie a šíření zpráv o těžké nemoci krále Vladislava. Násilné restauraci ovšem zabránilo povstání radikálních kališníků v Praze 24. září roku 1483. Kališnické povstání bylo interpretováno jako preventivní úder proti spiknutí katolíků a konzervativních kališníků, členů rad Starého a Nového města pražského, které mělo nastolit vládu pevné ruky a teroru. Úspěch povstání byl umožněn také nepřítomností krále, jenž po dobu své nemoci pobýval se svými dvořany v Kutné Hoře.
Povstání proběhlo podobným způsobem jako první pražská defenestrace v roce 1419. Nenávidění reprezentanti obou hlavních pražských měst byli vyhozeni z oken radnic. Nepokoje propukly i na Malé Straně. Další podezřelí konšelé byli zajati, vyslechnuti a po přiznání viny popraveni. Vůdci povstání nakonec zkrotili vášně vzbouřeného davu obvyklým způsobem: umožnili mu vyplenit pražské kláštery a židovské město. 26. září obsadili povstalci také Pražský hrad a Vyšehrad. Do čela města se vrátili předáci z doby poděbradské éry. Převrat v Praze přispěl k omezení panovnické moci a zabránil obnovení předhusitských poměrů. 6. října roku 1483 pak uzavřely tři pražské obce smlouvu o jednotě a společném postupu, která upevnila nadvládu utrakvistů. Smlouva obsahovala nekompromisní ustanovení, z nichž nejradikálnějšími byly zákaz přijímání pod jednou způsobou v pražských městech, zákaz smíšených sňatků mezi utrakvisty a katolíky a požadavek, aby panovník potvrzoval jen pražskými obcemi navržené radní! V následujícím roce se k této smlouvě připojilo též pražské utrakvistické kněžstvo i členové pražského vysokého učení.
Reakce na pražský převrat byly smíšené. Kališnická šlechta a ostatní utrakvistická města zaujala vůči zradikalizované Praze opatrný postoj, protože nikdo již nechtěl rozpoutat novou revoluci. Král Vladislav Jagellonský, který naslouchal svým konzervativním rádcům, chápal zprvu převrat jako urážku svého majestátu. S Prahou se pak dohadoval po celý rok, než dospěl ke smíření. 24. září roku 1484 uzavřel s Prahou v Kutné Hoře smlouvu, kterou sice uznal hlavní požadavky utrakvistů, ale Pražané museli vrátit odcizený židovský a církevní majetek i stáhnout své žoldnéře z Pražského hradu a Vyšehradu. Toto narovnání bylo předpokladem dalšího vyjednávání o náboženském míru, které proběhlo v následujících měsících, protože katolická i utrakvistická strana uznaly bezvýchodnost všech dalších násilných řešení náboženských sporů.
Výsledkem vyjednávání byla mírová smlouva, která získala definitivní podobu na kutnohorském zemském sněmu, jenž proběhl ve dnech 13. – 20. března roku 1485. Nejvýznamnějším článkem smlouvy byla zásada, známá jako kutnohorský náboženský mír. Podle této zásady měl každý člen stavovské obce i všichni poddaní svobodu vyznání. Mohli tedy navštěvovat kostely, v nichž působila duchovní správa jejich vyznání. Konfesní charakter jednotlivých farností, platný v době uzavření smlouvy, se však již nesměl měnit.
Citace zmíněné zásady je uvedena na začátku našeho článku v souvislosti s klíčovým eucharistickým textem z Lukášova evangelia. Tato zásada výrazně přesahovala budoucí princip augšpurského náboženského míru z roku 1555, v němž pro vyznání poddaných byla určující konfese vrchnosti. Praha si ovšem prosadila výjimku exkluzivity přijímání pod obojí způsobou, protože její smlouva s králem z roku 1484 zůstala v platnosti. Kutnohorský náboženský mír se však nevztahoval na Jednotu bratrskou, která působila v rozporu s Kompaktáty. Kutnohorská mírová smlouva tedy kladla důraz na platnost Jihlavských kompaktát, a zároveň předpokládala, že se navzdory předchozím negativním zkušenostem podaří utrakvistům přece vyjednat kompromis s papežským stolcem.
Bohdan Kaňák
Ilustrace: Kutná Hora mědiryt 1820
Český zápas č. 12/2025 z 23.3. 2025