(ČZ 51/2024) V rozlehlé síni hlučely hlasy mnoha učených, Písem i filosofie znalých křesťanských mudrců. Svitky, zápisy a epištoly posbírané ze všech míst, kde žilo křesťanstvo, se před nimi rozbíhaly po stolech.
„Modleme se, bratři, leží na nás těžké břemeno, jde o to vybrat dobře,“ – pravil tísní přidušeným hlasem pan Zbožný a zahájil rokování.
„Ach, když vyjdeme ze svatých Písem, jak je srovnali rabíni v Jabne, leccos se nám vyjeví,“ – uklidňoval pan Učený.
„Nu, dejme se do toho, opravdu se leccos vyjeví, Duch nás povede,“ – přidal se k hovoru pan Moudrý.
„Bůh zjevil ve svém Synu smlouvu zcela novou...“ nadechl se pan Zbožný.
„Tak, tak, z našeho hlediska se mnoho napsaného srovnává se starými Písmy, leccos z proroctví je tu konečně naplněno, ale přece – je v tom všem cosi nového, zneklidňujícího, ba paradoxního,“ pravil pan Učený.
„Tedy proberme to jedno po druhém. Začněme dobrou zprávou, ta je přece nejdůležitější,“ dodal pan Moudrý.
„Jenže tu máme určitý problém,“ poškrábal se na holé hlavě pan Učený.
„Ano, jistě, problémů je celá řada, přinejmenším tolik, kolik se nám sešlo spisů zvaných evangelia“ – zaznělo z úst Zbožného. „Jak se v tom orientovat? Co si vybrat? Podívejte se, tady je evangelium Tomášovo či Jakubovo. Věnují se už začátku Spasitelova života, nejen jeho pozdějšímu působení! Má to nějaký význam?“
„Ale jistě! Vždyť Spasitel se musel nějak narodit a vyrůst! Nespadl s nebe.“
„To je pravda, ovšem, k čemu to ukazuje?“
„Přinejmenším k tomu, že vzešel z rodu Davidova, že je to zaslíbený a vznešený potomek velikého Krále!“
„Pravda, pravda, to ovšem dobře vystihl třeba takový Matouš! Ten uvádí celý rodokmen od Abrahama až po Josefa, Ježíšova otce! – To bychom neměli opomenout,“ – poznamenal pan Moudrý.
„Souhlasím. Jenže jak to srovnat s Matoušovým tvrzením, že Maria byla sice Josefovou snoubenkou, avšak do synova početí se připletl Boží posel a Josef z toho pak měl zamotanou hlavu...?“ vydechl pochybovačně pan Učený.
„Proto bych Matouše radši vynechal. Navíc ještě píše o nějakých učencích z Východu, kteří si Ježíšovo narození přečetli a předpověděli z hvězd! To se nehodí, aby u Spasitelova narození figurovali jacísi pohané, ausgerechnet z říše, která starosvatý Izrael tak často ohrožovala a ničila!“ ozval se pohoršený hlas.
„Ale oni – pohani jedni – uznali takhle nad sebou moc vyšší než svoje božstva! Hvězdy jim byly jen nápomocny, aby uznali Krále králů! A oni se mu šli poklonit! To je vám málo?“ Zakroutil hlavou pan Učený.
„Málo, nemálo, to už se mi spíš pozdává Lukášovo podání. Ten podává svědectví, že nejdřív o Spasiteli to podstatné pochopili „našinci“, i když to byli ubozí pastýřové z betlémského okolí. A pak – Spasitel byl přivítán v jeruzalémském chrámu. Tak se to přece sluší a patří. Takový Simeon, člověk spravedlivý a zbožný, očekával potěšení Izraele. A Boží Duch mu předpověděl, že neumře, dokud neuvidí Hospodinova Pomazaného. A ta světice Anna! Jak ta byla u vytržení, když uviděla děťátko nesené před Hospodina! Chválila Boha a vyprávěla všem, koho jí bylo dopřáno spatřit.“
„Jenže Matouš mluví o protivenstvích, která potkávala Spasitele už od počátku: Herodes se nemínil nechat ohrožovat ve svém kralování nikým, ani vlastními syny, natož nějakým robátkem v Betlémě narozeným. To radši nechal povraždit neviňátka betlémská. Uznej, že judský král se cítil nejistý už před maličkým Spasitelem.“
„Ale proč se mluví o útěku do Egypta? Proč se měl Boží Syn ukrývat v nepřátelské zemi?“
„Inu ani tahle veleříše nad ním nakonec neměla moc. Měla jen posloužit jako skrýš, dokud nezajde Herodes.“
V tu chvíli pan Moudrý klesl na kolena a zvolal: „Bratři, bratři, zanechme dohadování. Skloňme se před Duchem Božím, který vedl každého svatopisce trochu jinak. Ano, skloňme se před Duchem Božím, pomiňme spisy podobné spíše pohádkám a uznejme, že Boží skutečnost je mnohobarevná, plastická, živoucí, chvějivá a tajemná... že je nutno ji nahlížet z různých úhlů. A dopřejme těm, kdo budou číst tyto záznamy víry, aby se jich Duch opět dotkl a – tím či oním svědectvím – další víru vyvolal. Proto i Matouš i Lukáš svědčí dobře. A toho stručného Marka, toho bychom neměli vynechat.“
„V tom případě“ – pronesl pan Učený – „bychom k nim měli přidat i dílo svatopisce Jana. Aby bylo různosti učiněno zadost.“ V řadách učenců se ozval souhlasný šum. „Amen,“ dodal pan Zbožný a po tváři se mu rozlil blažený úsměv.
A tak máme v Bibli čtyři evangelia. Pravda, trochu se různí, ale takový už je život! Vždyť my sami vidíme často tutéž věc z různých úhlů. Samotné betlémy jsou takové i makové. Jedny s palmami a velbloudy (jak to asi mohlo vypadat ve Svaté zemi), druhé zapíchnuté do mechu nebo zapadané vatovým sněhem s postavičkami zachumlanými do šál, vlňáků či kožichů. A tak to má být, abychom dobře pochopili různé stránky skutečnosti a aby byl na zemi mezi lidmi pokoj a dobrá vůle.
Jana Wienerová
Ilustrace: Jacob Jordaens - Čtyři evangelisté (Paris, Louvre)
Český zápas 51/2024 z 22. 12. 2024