(ČZ 50/2025) Rozhovor s farářem pro menšiny Mikulášem Vymětalem.
Často připomínáte, že Kristus byl uprchlík i bezdomovec. Jak může toto biblické poselství formovat náš pohled na dnešní lidi na útěku?
Podle vánočního příběhu v Matoušově evangeliu je Ježíš politický uprchlík do Egypta, podle vánočního příběhu v Lukášově evangeliu je bezdomovec – „nenašlo se pro něho místo pod střechou“. Celosvětově je v současnosti kolem 117 milionů uprchlíků, v ČR je jich téměř 400 000, převážně z Ukrajiny. Počet lidí bez domova, kteří žijí na ulici, v noclehárnách nebo azylových domech, je ve světě mezi 150 – 300 miliony, u nás přes 30.000. Ježíš sdílel osud těchto lidí, právě v nich se tedy s ním můžeme setkat.
Jak církev – a konkrétně Vy jako farář pro menšiny – pracuje s tématem uprchlictví v pastoraci i veřejném prostoru?
V pastoraci – to znamená, že se potkávám převážně s ukrajinskými uprchlicemi a povídám si s nimi o jejich nesnadných životech. Jim je pak třeba trochu lépe. (Měl jsem štěstí na dobré učitelky ruštiny, a tak se rusky docela domluvím.) Mnoho ukrajinských žen už přes tři roky žije daleko od domova, kde nechaly manžely i staré rodiče. Stýská se jim – a zároveň mají pocit, že se pomalu vzdalují. Také je tíží dlouhodobá nejistota z toho, co bude. Ale ukrajinské ženy mi také umožňují překonávat různé vnitřní bariéry – např. díky nim jsem začal slavit Mezinárodní den žen. Zatímco u nás pro mnohé dodnes symbolizuje komunistickou přetvářku a vykořisťování žen minulým režimem, pro Ukrajinky je to možnost docenění jejich celoroční služby. Loni jsme se s kamarádem zúčastnili oslavy pořádané souborem Žinka, nakoupili náruč květin (tulipánů, ne karafiátů), rozdávali jim je a společně s nimi jedli chlebíčky a pili víno. Jindy jsem zjistil, že píseň Pusť vsegda buďet Solnce, která pro nás symbolizuje neoblíbenou ruštinu, mají ukrajinské ženy rády – a tak ji společně zpíváme. Na Zbraslavi jsme se v husitském kostele dohodli, že jako projev solidarity vyvěsíme na věž ukrajinskou vlajku a do nástěnky dáme vysvětlení.
Setkáváte se ve své práci s předsudky vůči uprchlíkům? Jak na ně reagujete a co podle Vás nejvíce pomáhá je překonávat?
Setkávám se především s předsudky vůči muslimským uprchlíkům. Reaguji tím, že se s těmi, kdo je projevují, snažím mluvit. Argumentuji například tím, že již v 90. letech bylo v ČR asi 20 000 muslimských uprchlíků z Bosny, které jsme přijali naprosto bezproblémově. Po konci války se jich asi polovina vrátila a druhá se dobře integrovala. Někdy také popisuji příběhy konkrétních muslimských uprchlíků, které znám.
Jaké příběhy uprchlíků, se kterými jste se setkal, Vás v posledních letech nejvíce zasáhly nebo změnily Váš pohled?
Vzpomínám si hned na několik různých příběhů: Said z Iráku se v detenčním táboře zamiloval do tamní sociální pracovnice a po propuštění z tábora se s ní oženil. Mají nyní malou holčičku a Said pracuje v kebabu na Žižkově, kam jsem za ním už zašel na návštěvu a na kebab.
Maliq z Pákistánu žije dnes v Chemnitzu, kde pracuje jako zdravotník. Na videu viděl akci z Žižkostela s romskými tanečnicemi, která se mu tak líbila (možná díky tanečnicím), že přijel za mnou na návštěvu do Prahy a jevil zájem dělat v Žižkostele dobrovolníka. Vasylyna je romská uprchlice z Ukrajiny. Utekla spolu se skupinou 7 žen a asi s 15 dětmi do Prahy, kde je ovšem dlouho nechtěl nikdo přijmout. Poté bydlely v jedné velmi nuzné ubytovně u nás na Zbraslavi, kde jim ovšem trochu pomáhaly neromské ukrajinské uprchlice a romská neziskovka Romodrom. Děti si chodily hrát do lesa, na hřiště se neodvážily, aby nevzbudily nevoli obyvatel Zbraslavi. Pak je poslali do detenčního tábora ve Vyšních Lhotách, kde byly tak hrozné podmínky, že odtamtud utekly a poté se mi jejich stopa ztratila.
Leonid je starší ukrajinský zubař, který se snažil stát zubařem i u nás. Přestože, jak jsem ho poznal, ho pokládám za velmi slušného muže a solidního zubaře a u nás máme zubařů nedostatek, prakticky nemá šanci se u nás zubařem stát, a tak dojíždí spravovat zuby do Chustu (ženu a obě dcery má ovšem v ČR).
Co by podle Vás církev měla dělat více nebo jinak, aby byla skutečným útočištěm pro lidi v ohrožení – podobně, jako jím byl Kristus pro své současníky?
Kristus plnil své poslání také tím, že se setkával s lidmi a hovořil s nimi. Myslím, že církve i česká společnost hodně pomáhají finančně, a to je dobře. Náročnějším úkolem, než dát druhému peníze, je přijmout ho jako člověka a povídat si s ním. Tam, kde se církve otevírají vědomě pro lidi všelijak na okraji tím, že hledají, jak odstranit bariéry setkání a zvou je dovnitř, přicházejí současně také ti, kteří jim chtějí pomáhat.
Jaká konkrétní podpora uprchlíkům u nás dnes nejvíce chybí – právní, sociální, psychologická, duchovní?
Na to není jednoznačná odpověď. Záleží na tom, jakou skupinu uprchlíků a jaký časový horizont máme na mysli. Uprchlíci často pracují v nejistých, špatně placených zaměstnáních, mají problém sehnat bydlení, chybí jim právní, sociální i psychologická podpora. Pravoslavné kostely jsou v současnosti přeplněné uprchlíky, takže se jim tam dostává duchovní podpory. Ale na tu otázku nelze odpovídat jen obecně. Myslím, že chybí právě ta podpora, kterou mohu poskytnout svému bližnímu – uprchlíkovi, a neposkytnu mu ji.
Za rozhovor při příležitosti letošního Dne migrantů (18. 12.) děkuje Ondřej Syrový
Foto: CČSH
Český zápas č. 50 z 14. 12. 2025