(ČZ 6/2025) Začněme zamyšlením nad Matoušovým evangeliem (Mt 22,21): „Dávejte, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“
Biblický citát použil v roce 1777 třetí americký prezident Thomas Jefferson, když vysvětloval legitimizaci situace, kdy vedle sebe stojí dvě instituce, každá se svými vlastními zákony a řetězcem autorit – jedna, která se zabývá náboženstvím, zvaná církev, druhá zabývající se politikou, zvaná stát. Mohou být spojeni nebo odděleni, podřízeni nebo nezávislí a mohou mezi nimi vznikat konflikty v otázkách vymezení a jurisdikce. To je podstata koexistence.
Jeho úvaha vznikla na podkladě tehdejšího tzv. Virginského statutu pro náboženskou svobodu, ve kterém se uvádí, že „žádný člověk nesmí být nucen navštěvovat nebo podporovat jakékoli náboženské uctívání, místo nebo službu, ani to nesmí být konáno vynucováním, omezováním, obtěžováním nebo zatěžováním. Tělo či majetek nesmí trpět kvůli svým náboženským názorům nebo přesvědčení: Platí, že všichni lidé mohou svobodně vyznávat a zachovávat si své názory v otázkách náboženství a v žádném případě to nezmenší, nerozšíří nebo neovlivní jejich občanské schopnosti.“
Jeffersonovo smýšlení také použil britsko-americký historik specializující se na orientální studia Bernard Lewis (na obr.) ve své několikastránkové úvaze „The Roots of Muslim Rage“ (Kořeny muslimské nenávisti) publikované před čtvrt stoletím. Na platnost jeho závěrů se dodnes odvolávají mnozí myslitelé. Lewis stejně jako americký prezident Jefferson upozornil na to, že výkladem Matoušova evangelia si můžeme představit vztahy mezi náboženstvím a politikou, a také jako možné řešení problémů vycházející z křesťanských, nikoli univerzálních zásad a zkušeností. K tomu s upozorněním ale dodává: „Existují další náboženské tradice, v nichž jsou náboženství a politika vnímány odlišně. Proto se problémy a možná řešení radikálně liší od těch, které známe na Západě.“
Upozorňuje na možnou mýlku v tom, že propracovanost a úspěch určitého náboženství může zůstat nebo se stát pouze místně – omezené na jeden region, jednu kulturu nebo jeden lid. Podle něj tak je to s křesťanstvím a islámem. Upozorňuje na odlišnost islámu a to, proč mnozí muslimové nenávidí Západ.
Bernard Lewis tvrdí: „V islámu boj dobra a zla má do značné míry politické a dokonce vojenské rozměry. Připomeneme si, že Mohamed nebyl jen prorok a učitel jako zakladatelé jiných náboženství; byl také hlavou zřízení a komunity, vládcem a vojákem. Proto jeho boj zahrnoval stát a jeho ozbrojené síly. Jestliže bojovníci ve válce za islám, ve svaté válce „na cestě Boží“ bojují za Boha, vyplývá z toho, že jejich protivníci bojují proti Bohu.“ Toto tvrzení slouží Lewisovi k vysvětlení: „V klasickém islámském pojetí, ke kterému se mnoho muslimů začíná vracet, je svět a celé lidstvo rozděleno na dva: Dům islámu, kde vládne muslimské právo a víra, a zbytek je známý jako Dům nevíry nebo House of War. Povinností muslimů je přivést jej v konečném důsledku k islámu.“ Britsko-americký historik pak toto finalizuje: „Barbaři na východě a na jihu byli polyteisté a modloslužebníci, kteří pro islám nepředstavovali žádnou vážnou hrozbu a vůbec žádnou konkurenci. Naproti tomu na severu a západě muslimové od nepaměti uznávali skutečného rivala – konkurenční světové náboženství, osobitou civilizaci inspirovanou tímto náboženstvím, a impérium, které, i když mnohem menší než jejich, nebylo o nic méně ambiciózní ve svých nárocích a aspiraci. Je to entita známá sobě i ostatním jako křesťanství, termín, který byl dlouho téměř totožný s Evropou.“
Nakonec Bernard Lewis vysvětluje zapojení Severní Ameriky jako dcery Evropy do muslimské nevraživosti: „Amerika je konečným příkladem vnímání civilizace bez kultury: bohatá a pohodlná, materiálně vyspělá, ale bez duše a umělá… postrádá spiritualitu a vitalitu zakořeněných, lidských, národních kultur Němců a jiných „autentických“ národů. Dokonce německá filozofie, a zvláště filozofie výchovy, se těšila značné pozornosti mezi arabskými a některými dalšími muslimskými intelektuály ve třicátých a na počátku čtyřicátých let: Nakonec filozofický antiamerikanismus se stal součástí poselství.“ Lewis svoji úvahu o islámském antiamerikanismu ještě doplňuje: „Nová varianta starého mýtu zlatého věku jej umístila do třetího světa, kde byla nevinnost nezápadního Adama a Evy zničena západním hadem. Tento pohled považoval dobrotu a čistotu Východu a špatnost Západu za axiomatickou, rozšiřující se v exponenciální křivce zla ze západní Evropy do Spojených států.“
Lewis svoji úvahu zakončuje tvrzením, že nejde o nic menšího než o střet civilizací – možná iracionální, ale jistě je to historickou reakcí dávného rivala proti našemu židovsko-křesťanskému dědictví, naší sekulární současnosti a celosvětové expanzi obou.
Své teze britsko-americký historik zakončuje prohlášením desátého amerického prezidenta Johna Tylera: „Mohamedán, pokud chce přijít mezi nás, bude mít výsadu zaručenou ústavou uctívat Korán; a východní Ind může postavit Brahmovi svatyni, kdykoli se mu to zlíbí. Takový je duch snášenlivosti vštěpovaný našimi politickými institucemi... Hebrejci pronásledovaní a utlačovaní v jiných oblastech se mezi námi usadili, aniž by je kdo vyděsil... Egida, záštita vlády je nad vším, a to bránit a chránit. Takový je velký experiment, o který jsme se pokusili...“
Mirko Radušević
Český zápas 6/2025 z 9. 2. 2025
