(ČZ 49/2024) Náboženství spojujeme s klidem a mírem. Polská sociologická studie a zkušenosti novinářů z ukrajinského bojiště poukazují na skutečnost silné potřeby víry v Boha a pomoci duchovních ve válečném konfliktu.
Uveďme výsledky polské studie, která byla uskutečněna v ukrajinském Lvově s využitím zdejší polské menšiny, jejích duchovních v místních komunitách.
Výzkum se opíral o osobní znalosti společnosti, církevní infrastruktury a zkušeností církve, která byla během existence SSSR pronásledovaná. Analýza se týkala především pravoslavné církve, jak ukrajinské, tak i moskevského patriarchátu, římsko-katolické církve a protestantských komunit. V úvodu autoři kriticky konstatují, že ruská agrese má podporu moskevského patriarchátu, zatímco se Vatikán jeví nejednoznačný a „vyhýbá se odsouzení ruských akcí“. Práce podtrhuje, že dotazovaní uvedli, že ze společenských organizací je to církev, kdo hraje přední roli. Zdůvodňují to schopností organizovat různé formy pomoci. Duchovní se stávají vůdci komunity se znalostí infrastruktury společnosti a v poskytnutí pomoci jsou užiteční pro své zkušenosti získané během perzekuce v období SSSR. Studie cituje respondenta, který uvedl, že náboženství vytvořilo v lidech podvědomí možnosti pomoci. Lidé se orientují především na materiální pomoc, ale když jde o duchovní pomoc, obrací se na duchovní ze své farnosti. Studie podtrhuje skutečnost, že role kléru je na Ukrajině velice důležitá. Církev poskytuje platformu pro organizovanou pomoc a sociální akce, což je ve válce zvláště důležité. Respondent řekl: „Jsem povzbuzen postojem církve. Máme církev, máme víru, kněží jsou s námi. Pro mnohé je to možnost si popovídat. Duchovní je zdrojem útěchy a naděje. Kněz je pro nás vzorem, podporou, zvláště když kněze známe.“
Studie dále popisuje roli duchovních: „Kněží vědí hodně o rodinách. Mnozí fungují jako zprostředkovatelé, a to usnadňuje dostat pomoc k těm, kteří ji nejvíce potřebují. Jejich znalost lidí umožňuje rychle reagovat a přizpůsobit pomoc individuálním potřebám.“
Studie definovala roli duchovního: „Je důležitý při budování, posilování společenství a pocitu jednoty mezi věřícími. Duchovní hrají zároveň výchovnou roli, předávají morální a duchovní hodnoty, což je důležité zejména u mladší generace.“ Dlouhodobá přítomnost duchovních na jedné farnosti podle polských sociologů podporuje budování hlubokých a trvalých vztahů. Je to patrné zejména tam, kde duchovní slouží ve farnosti již delší dobu. Stabilita přispívá k lepšímu pochopení potřeb farníků a jak tyto potřeby řešit efektivně.
Studie kromě materiální a sociální pomoci vyzdvihuje další formy potřebnosti církve: „Je to infrastruktura, která se využívá například k distribuci, k přesunu lidí a k přenocování. Církve nabízejí přímou podporu uprchlíkům s využitím dostupného prostoru k jejich ubytování. Ochota podniknout přímou akci ukazuje klíčovou roli církví v humanitární krizi. Církev vždy pomáhá s jídlem a oblečením. Roli hraje také její všestrannost, flexibilita v úsilí o pomoc. Církev je klíčová během volatility událostí probíhající války. “
Studie opakuje a zdůrazňuje skutečnost, že „pronásledování náboženství na Ukrajině během éry závislosti na SSSR přispělo k jedinečné zkušenosti pro křesťanské církve. Ty rozvinuly schopnost fungovat v místě a čase poznamenaném fyzickým a psychickým násilím.“ Současné výzvy na Ukrajině odkazují na vzpomínku na tajné náboženské praktiky z dob SSSR. Církev je chápaná jako společenství věřících, které je prostorem pro modlitbu - individuální, rodinné, ale také i veřejné setkávání. Ukazuje se jako diachronní společenství, které přetrvává navzdory různým protivenstvím. „Církev si vypěstovala schopnost přizpůsobit se i krajně nepříznivým okolnostem. Křesťanství také sehrálo roli v dějinách Ukrajiny v zachování a uchování identity jednotlivce a komunity,“ popisuje studie. S tím souvisí skutečnost, na kterou studie poukazuje, a to jsou uprchlíci z východních částí Ukrajiny. K tomu autoři uvádí: „Uprchlíci z východní Ukrajiny, kteří dosud neznali náboženské praktiky, přijeli do oblastí, jako je Lvov, kde je identita lidí méně ovlivněna Ruskem, kde je křesťanství živé. Náboženství v nich najednou probouzí nejen jejich ukrajinskou identitu, ale také přeformulovává jejich vnímání role křesťanství v budoucí nezávislé Ukrajině.“
Církev a bojiště podle studie
Zatím byla řeč o práci ukrajinských církví v zázemí mimo oblast bojů. Přenesme se postupně k práci duchovních s vojáky, kteří působili a působí přímo na frontě ve válečném konfliktu. Církve na Ukrajině přizpůsobují své mise danému extrému války a rozšiřují tradiční rámec služby o duchovní, materiální, logistickou, dokonce i přímou vojenskou a morální podporu v předních liniích. Studie rozlišuje mezi materiální a emoční pomocí popsanou výše a duchovní podporou většinou spojenou s náboženskými praktikami a liturgií. Ta se podle polských sociologů prokázala jako neméně důležitá. Studie uvádí: „Náboženské praktiky nabízené církvemi různých denominací hrají roli v procesu vyrovnávání se se stresem a traumatem. Modlitba a účast na liturgii, jak uvádí respondenti průzkumu, může sloužit jako nástroj ke snížení napětí a stresu. Nabízí věřícím pocit klidu, naděje a síly k překonání těžkých okamžiků. Náboženství je prvkem při podpoře procesu psychického a emocionálního zotavení jednotlivců a společnosti s válečnými zkušenostmi. Náboženské praktiky napomáhají vytvářet ztracený smysl života a nabídnout perspektivu. Snižují psychickou zátěž z válečných zážitků a posilují pocit sounáležitosti s komunitou.“
Zvláštní roli v tomto hrají pohřby obětí války a výzkum odhalil u pohřbů velký emocionální a sociální rozměr církevních obřadů. Studie konstatuje nejen společný prožitek smutku.
Jsou to také události, které sjednocují společnost, budují národní morálku a posilují národní společenství. Jeden z respondentů uvádí: „Pohřby máme ve městě téměř každý den. Člověk to zažije, když jde kolem a vidí, že vynášejí rakve s vojáky. Doprovázíme je na poslední cestě, a tohle je náš každodenní život. Prožíváme to jako jedna komunita. Stojíme a vzdáváme poslední hold. Spojuje nás společná bolest a již nezáleží na tom, jakého náboženství voják je.“ Tato slova dotazovaného studie komentuje: „Církev chápeme jako živé společenství, které prožívá bolest svých jednotlivých členů. Je to potenciál posilující společnost, který vychází z války. Je to role náboženství při budování ukrajinského národního a politického společenství.“
Studie hodnotí přímou účast duchovních na frontě: „Kněží běžně vozí věci na frontu. Jezdí bez přestání do bojů a jsou v neustálém zapojení. Duchovní dokáže dokonce více než civil. Materiálně podporuje samotné vojáky, rodiny vojáků, a taková pomoc je hojně rozšířená. Dokumentuje to překročení tradičních forem farnosti, aktivitu duchovních v předních liniích války. Poukazuje to na jejich roli v boji proti Rusku, kdy přinášejí materiální i duchovní podporu.“
Svědectví reportérů
Studie je sice velmi objektivní, ale svědectví novinářů je o práci ukrajinských církví více konkrétní, jak poukazuje na jednotlivé případy a kauzy. Svědčí o tom konstatování amerického deníku The Christian Science Monitor: „Ukrajinská armáda vyškolila desítky duchovních jako oficiální kaplany a přidělovala je k vojákům na frontovou linii. S pomocí NATO vytvořila Ukrajina druhou největší vojenskou kaplanskou službu na světě. Bez ohledu na to, co si ukrajinští vojáci myslí o válce z morálního nebo národnostního hlediska, mnozí z nich prostě potřebují pomoc při zvládání traumat, zármutku, stresu a osamělosti. V zemi s tolika různými náboženskými denominacemi se kaplanský sbor řídí jednoduchým ekumenickým heslem: Být u toho.“ Deník to dokumentuje slovy kaplana nadrotmistra Anatolije Ponomarjova: „Jsme jako lékaři. Uzdravujeme každého, kdo k nám přijde, bez ohledu na to, kdo je. Musíme poskytnout univerzální odpovědi bez ohledu na jejich náboženství.“ Další kaplan, Jevren Flista, řekl agentuře Associated Press, že voják je především „duchovní člověk a musí mít sílu, musí mít podporu.“ Autor článku a válečný reportér Mark Sappenfield to pro změnu komentuje slovy: „Pro vojáky se samotná válka stala způsobem, jak oživit víru – v zákopech přece nejsou žádní ateisté.“ Tato slova vysvětluje kaplan David Milman, který byl asistentem vrchního rabína Ukrajiny: „Vojáci potřebují spiritualitu. Postoj k víře a Bohu se mění u těch, kteří bojují a kteří na ně čekají doma. Jedním z hlavních úkolů kaplana je podpora.“ Jeho spolubojovník a muslimský kaplan Mohamen Ali zase tvrdí: „Pastorační péče zahrnuje práci v různých oblastech života vojáků: rodinné a profesionální. Armáda je velký ocelový stroj, který dokáže být až krutý. Kaplan je součástí duše v tomto mechanismu, součástí lidskosti a spojením s Bohem. To armádě velmi chybí.“
Jaký závěr lze z až truchlivých svědectví učinit? Snad jen opět dalšími výpověďmi účastníků hrůzných činů, které válka způsobuje. Obě strany konfliktu se dovolávají Boha a s vírou vojáci obou stran bojují. Známá jsou prohlášení ruského patriarchy Kirila: „Bůh ochraňuj ruskou zemi před vnějšími nepřáteli, aby se posílila jednota naší církve a aby z Boží milosti ustoupila všechna pokušení, ďábelské útoky, provokace a aby se náš zbožný lid na Ukrajině těšil míru a klidu.“ Stejně na ukrajinské straně například vypovídá na webu ugcc.ua Leonif Metsjevskyj, důstojník 80. brigády: „Jde o Boží válku se zlými silami. Rusové jsou ovládáni ďáblem. Možná si to neuvědomují, ale jeho ruka je v jejich jednání viditelná.“
Mirko Radušević
(foto: David Cherkaskyi, JTA)
Český zápas 49/2024 z 8. 12. 2024
