Karel Farský jako křesťanská osobnost působil svým projevem a jednáním na své současníky mocným dojmem, jak se to dochovalo v řadě zachycených autentických svědectví a vzpomínek o něm.
Od doby jeho působení nás dělí mnoho desetiletí. Atmosféra doby, kdy žil a vystupoval, byla jiná, než je atmosféra, ve které žijeme my. Když pročítáme jeho postily – sbírky kázání, tak tam můžeme rozpoznávat určující a opakující se motiv, který je možné vyjádřit jako řád Boží lásky.
Farský zdůrazňuje Ježíšovo učení o tom, že Bůh je Otec, který je láskyplný k člověčenstvu a celému tvorstvu. O člověku mluví Farský tak, že je součástkou světové harmonie, jejíž silou je Boží láska. Podle Farského Ježíš představuje Boha jako věčný, dobrý zákon a řád všehomíra, harmonický a souladný, jímž vládne a má vládnout člověk. Člověk ovšem může harmonii tohoto Božího řádu porušovat v sobě a okolo sebe. Rušení světové harmonie člověkem je hřích. Náboženství má lidskému hříchu bránit vléváním lásky k Bohu a tvorstvu do duše. Proto je přikázání lásky nejvyšší. V pojetí Farského tento Boží zákon plně chápal Ježíš a on se s tímto řádem věčnosti ztotožnil. Tento zákon dal Ježíš poznat lidstvu. Pravý zázrak spočívá v proměně a napravení lidské vůle, aby se člověk chtěl a snažil sjednotit s věčným zákonem Boží lásky. Věčně živý zákon je řád Boží lásky, neboť Bůh je láska (1 J 4,16).
Farský často mluvil a psal o řádu v přírodě a vesmíru. Je to i v textu jím upravené písně: „Lásky své nám pochopit dej míru, kterou všechno žije ve vesmíru“ (Zpěvník CČSH č. 171, 2. sloka). Farského myšlenky o „věčně živém zákoně všeho“ jako řádu Boží lásky vycházejí z Bible a z poselství Ježíše.
Podle Bible dosvědčují nebesa – vesmír Boží slávu, a stejně tak i jeho řád, který udržuje při životě (Ž 19,2.8). Pravidelné obíhání nebeských těles po dané dráze vytváří vzájemnou souhru, střídají se roční doby, střídají se den a noc. O slunci, svítícím na zemi, mluvil také Ježíš. Spatřuje slunce jako projev Božího vztahu k nám lidem (Mt 5,45). Neboť slunce není ani moc blízko, ale ani moc daleko, takže jeho vzdálenost vytváří možné a vhodné podmínky pro život na zemi. Ten, kdo vložil řád do stvoření, je tentýž jako ten, kdo dal zákon a přikázání lásky nám lidem.
Patřit k církvi znamená žít láskou. Znakem příslušnosti k Boží církvi je víra, ale především projevovaná láska, jak Farský zdůrazňuje. Jeho slovy řečeno: „Vědomá sounáležitost k Boží rodině má vyvolávat v každém zušlechťující city, skromnost a lásku a vlévat sebedůvěru, která by člověku nedovolovala snižovat se a zahazovat nedůstojné zlobě, jež je porušováním jednotícího zákona vševládné lásky Boží, dýšící vesmírem“ (Postily, cit. s. 50). Farský se však realisticky díval na vlastní církev a viděl, že ne všechno, co se v církvi děje, se slučuje s Božím řádem lásky. „V naší církvi se mnoho mluví o lásce a bratrství. V mnohých náboženských obcích se skutečně tento duch lásky i ujal… někde se jen spolkaří … jeden druhého přezírá, obviňuje, pomlouvá, kritizuje – poněvadž jinému se dosud nenaučil a jiného nedovede …“ A Farský v tomto kázání cituje apoštola Pavla: „Za to se modlím, aby se naše láska stále více a více rozmáhala“ (Postily, s. 25).
Láska se má projevovat i v ekumenických vztazích – mezi křesťany různých vyznání a tradic. Farský viděl, že věroučné rozdíly mezi církvemi jsou značné, a proto nepovedou k jednotě. Ale církve se mají sjednotit v lásce. Farský hovoří o „ekumenismu lásky“ a vychází přitom z 1. epištoly Janovy (Postily, s. 464-466).
Zamyšlení se nad dílem a odkazem Karla Farského nás přivádí blíže k Ježíšovi a jeho poselství. Připomínka novodobého svědka víry v nás má probouzet větší touhu po sjednocování se s Božím řádem v našem každodenním životě.
Tomáš Butta
Český zápas č. 26/2023 z 25. 6. 2023