(ČZ 51/2025) Čím více se schylovalo k večeru, tím tísnivější byla nálada – neznali jsme svůj další osud…
Rádi bychom v tomto čísle Českého zápasu připomněli jednoho z našich farářů, bratra Františka Valeše (*1893 Čistá u Horek – † 1977 Plzeň), též učitele náboženství, archiváře a kronikáře, nadšeného pracovníka s mládeží, velkého propagátora české bohoslužby. Jako jeden z prvních ji sloužil již v září 1918 na svátek sv. Václava v Kouřimi, když si sám přeložil latinsky zpívané části mše do češtiny. Jak sám píše v článku v Českém zápase, „ohlas to mělo značný“.
Několik studentů mu následně dokonce přišlo pod okno přízemního bytu zazpívat několik národních písní. „Byla to mše nezapomenutelná, strhující svým duchem i symbolem. Prvně tu došlo k takové manifestaci vlastenectví a češství nebojácného a důvěřujícího ve své vítězství.“ O rok později sloužil česky znovu ve zcela zaplněném děkanském kostele a pak také o Vánocích v rodné vesničce Čisté u Horek .
Ale proč připomínáme v tomto čísle právě bratra Valeše. Zaujala nás především jeho slova, kterými ve zmíněném článku našeho časopisu popisuje ještě jednu českou mši, a to půlnoční na Štědrý den v transportní cele v podzemí Alexanderplatzu v Berlíně v roce 1944 (bratr Valeš byl zatčen v Plzni pro odbojovou činnost za války, byl transportován do Terezína a pak na další místa, osvobození se pak dočkal v Hamburku). Píše: „Bylo nás v té cele 160 hladem vysílených vězňů různých národností. Byly to hrozné chvíle plné stesku a vzpomínek na domov. V poledne jen několik šťastnějších vylovilo prstem – dát lžíci k jídlu, to tam neznali – kousek zapáchajícího tuřínu z misky, nebo bramboru. Čím více se schylovalo k večeru, tím tísnivější byla nálada – neznali jsme svůj další osud. Jedni seděli na zemi, druh o druha zády se opírajíce, jiní klečeli, druzí ruce spínali, jiní zoufale rukama lomili. A do té nálady jsem bez taláru, bez kalicha, bez příručky, sloužil naši bohoslužbu – zpíval kněze i lid. Přednesl tu část Lukášova evangelia o cestě Josefa a Marie do Betléma, o marném hledání noclehu a narození dítěte. Na slova Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle zaměřil jsem svoji promluvu a po ní jsme zpívali: Narodil se Kristus Pán, Nesem vám noviny a na konec naši hymnu. Všichni jsme slzeli, když ta naše velebná hymna zněla podzemím německého žaláře. Sklidili jsme potlesk ostatních národů – zpívali Poláci, několik ruských chlapců a Francouzi. Tak byl v radostném rozechvění a ve vzpomínkách skončen Štědrý den berlínských vězňů na transportní cele. Měl jsem radost z toho, jak jsme v té vězeňské společnosti národů dobře obhájili jméno Čech a že jsem přispěl k uklidnění myslí i srdcí všech...“
Redakce
Ilustrace: Pikist.com
Český zápas č. 51 z 21. prosince 2025