(ČZ 41/2024) Je to až k neuvěření. Od narození Františka Konvalinky 13. října 1934 v Náchodě uplynulo již devadesát let.
František byl a je výraznou farářskou osobností olomoucké diecéze. Přestože v posledních letech již pravidelně neslouží za oltářem, dodnes se ujímá příprav velkopátečních pašijí v Husově sboru v Olomouci. Jeho cesta do Boží služby nebyla přímá a jednoduchá, přinášela i prohry. Ale člověk nemusí stále vítězit, aby jednou mohl zamávat pootevřenými dveřmi, které vedou do věčnosti…
František se narodil do věřící rodiny pokrývače Františka Konvalinky a přadleny Anežky, rozené Zelené. Do Církve československé (husitské) byl křtem přijat 28. října 1934. Po absolvování gymnázia v Trutnově nastoupil v roce 1953 na Husovu československou bohosloveckou fakultu v Praze. Během let v církev-ním archivním podzemí jsem se seznámil s bohatou škálou materiálů o duchovních naší církve, ale věřte, že jen zcela výjimečně jsem narazil na vysvědčení o první odborné zkoušce bohoslovecké a závěrečné odborné zkoušce bohoslovecké, v nichž by se neobjevila jiná známka nežli: výtečně. František Konvalinka skutečně všechny předměty absolvoval s výtečným prospěchem, a tak není divu, že byl po při-jetí kněžského svěcení (30. 6. 1957) doporučen k samostatnému vedení duchovní správy v některé z náboženských obcí. „Ve studiu vytrvalý, soustavný, odpovědný, nadaný. Se zájmem o Nový zákon a sociální teologii,“ zněl závěrečný posudek.
Ale nadarmo se neříká: „Člověk míní a Pán Bůh mění.“ Prastará pravda se projevila i tentokrát. Do Františkova života totiž vstoupila během bohosloveckých studií láska. Se spolužačkou Zdenkou Ungerovou uzavřel sňatek 20. července 1957, tedy necelý měsíc po společném vysvěcení pražským biskupem Miroslavem Novákem v Praze na Smíchově. Novomanželé usilovali o ustanovení do duchovní služby a s tím spojené udělení státního souhlasu ve stejné diecézi, což byl ale v totalitním režimu často nadlidský úkol. Vzpomínám, jak stejnými peripetiemi procházeli třeba manželé Miroslav a Dagmar Spáčilovi. Na místo pomocné duchovní nakonec dosáhla pouze Zdenka, když byla v roce 1957 ustanovena v Broumově. Poznávala zde církevní službu pod laskavým a moudrým vedením faráře Stanislava Peldy. František zatím v Broumově nastoupil do civilního zaměstnání v Meoptě Broumov (dělník) a posléze ve středisku oděvní tvorby Textilního podniku Červený Kostelec (hospodář).
V listopadu 1958 bylo manželství Františka a Zdenky Konvalinkových požehnáno narozením syna Pavla.
Koncem roku 1958 začala probíhat jednání mezi vedením královéhradecké a olomoucké diecéze o umístění Zdenky Konvalinkové v Tovačově a Františka Konvalinky v Bystročicích. Zatímco František konal postupně farářskou službu v Bystročicích (1959–1961), Nákle (1961) a Šternberku (1961–1962), Zdenka byla po ročním působení z Tovačova odvolána a místo v jiné náboženské obci se pro ni nenašlo: „Diecézní rada zatím nemá možnosti ustanovit Vás v některé jiné náboženské obci naší diecéze, povede Vás však ve stálé patrnosti,“ napsal Zdence v září 1960 olomoucký biskup F. M. Hník. Přes bolestivé pokusy z konce šedesátých a začátku sedmdesátých let ale nebylo Zdence Konvalinkové umožněno vrátit se do vytoužené církevní služby, přestože jí to bylo biskupem Marceluchem opakovaně přislíbeno. Zápasy, kterými musela procházet, se neblaze podepsaly na jejím zdraví a odchodu do invalidního důchodu, neboť trpěla silnou cukrovkou a téměř oslepla.
Po narození dcery Daniely (1962) a tragickém úmrtí biskupa Hníka (1962), kdy se téměř neomezeným vládcem nad olomouckou diecézí stal dosavadní tajemník Leo Marceluch, se František Konvalinka rozhodl odejít ze služeb církve. Rodina se přestěhovala do Olomouce, kde František nastoupil na dělnické místo ve Farmakonu (1962–1968). V roce 1968 se mu naskytla možnost pracovat jako občanský zaměstnanec vojenské správy. S manželkou na přelomu šedesátých a sedmdesátých let prožíval někdy až urážlivá jednání o návrat do farářské služby, kdy Zdenka dokonce přistoupila na bezprecedentní absolvování zvláštního přezkoušení, zda je „způsobilá“ zastávat duchovenskou službu, přestože Husovu fakultu absolvovala s výtečným prospěchem. Ve stížnosti proti postupu biskupa Marcelucha adresované v lednu 1970 ústřední radě František mimo jiné bezmocně zvolal: „Je mi smutno z poznání, které jsem učinil za osm let v občanském zaměstnání; u všech svých nadřízených i spolu-pracovníků jsem vždy nalezl více upřímnosti, poctivosti a pochopení, než u bratra biskupa Marcelucha.“
Když mi František v roce 2012 podrobně vyprávěl o zapadlých životních peripetiích své manželky, zmínil její reakci v době, kdy se u nás po roce 1989 změnily politické poměry a biskup Marceluch se v ústech mnohých najednou stal snadným terčem: „Nekope se do mrtvého lva ani do mrtvého diktátora.“
Nová perspektiva k návratu do farářské služby se před Františkem Konvalinkou otevřela po listopadových událostech v roce 1989. Oslo-ven olomouckým biskupem Vlastimilem Zítkem se vrátil do služeb církve a od roku 1990 postupně působil v náboženských obcích Troubelice, Loštice a Olomouc, odkud přešel v roce 2015 do funkce externího duchovního při diecézní radě. Od ledna 1990 byl navíc pověřen duchovní péčí o vězně v Nápravném zařízení Mírov, jakož i péčí o vězně amnestované a pro-puštěné. V roce 1999 ho biskupka Jana Šilerová jmenovala vedoucím diecézním tajemníkem, kterým zůstal do roku 2001.
S poděkováním Nebeskému Otci za dosavadní život, službu a svědectví bratra Františka Konvalinky
Martin Jindra
Český zápas 41/2024 z 13. 10. 2024