Kníže Václav náleží k prvním českým mučedníkům a světcům na počátku českého křesťanství a našeho státu.
Svatováclavská tradice je důležitou součástí našich národních dějin a není ve svém křesťanském jádru v rozporu s tradicí husitskou, k níž se v naší církvi hlásíme. Vždyť Mistr Jan Hus pronášel svá kázání během svátku svatého Václava i svaté Ludmily. V husitské době se zpíval svatováclavský chorál a český kníže byl zobrazován například na pavéze. Také Jan Amos Komenský se ve svém historickém pojednání zmiňuje o Václavovi jako o mučedníkovi pro křesťanskou víru.
Mezi vlastnostmi, které charakterizují obraz knížete Václava jako křesťana, můžeme spatřovat jeho zbožnost, mírnost a smířlivost.
Václavovu zbožnost a pokoru výstižně a s hlubokým porozuměním vystihl ve svém uměleckém zpodobení sochař František Bílek. V jeho pojetí je Václav tím, kdo se v pokoře sklání před Bohem a kdo klečí před Kristem a odevzdává mu svoji korunu jako symbol své vladařské moci, neboť se ocitá tváří v tvář Ježíši Kristu před mocí daleko vyšší a větší. O Václavově zbožnosti podávají svědectví legendy, v nichž se také dovídáme, jak se často účastnil bohoslužby a připravoval dokonce i bohoslužebný chléb z obilí a víno z hroznů. Václav byl mužem modlitby. Na modlitbách si ujasňoval své úkoly a promýšlel problémy spojené se správou státu. Hledal v modlitbě před Bohem pomoc, řešení a cestu a předkládal Bohu svůj národ, svou zemi a její obyvatele. Podobně jako Karel IV., který pobýval o samotě na hradě Karlštejn a ujasňoval si tam před Bohem své státnické poslání. Ale stejně tak se pravidelně modlil i prezident Tomáš Garrigue Masaryk, který se neostýchal o zbožnosti mluvit ani v moderní době. „Zbožnost je užitečná pro všechno a má zaslíbení pro život nynější i budoucí,“ slyšíme v listě Timoteovi (1 Tm 4,8). Zbožnost jako bázeň před Bohem, úcta k němu je také jedním z darů Ducha svatého (Iz 11,2).
Další z vlastností knížete Václava je mírnost. V novozákonních apoštolských listech zaznívají výzvy určené křesťanům všech dob: „Usiluj o mírnost“ (1 Tm 6,11). „Vaše mírnost ať je známa všem lidem“ (Fp 4,5). Václav se v tvrdé a drsné době vyznačoval mírností. Můžeme si ho představovat jako Kristova svědka, který měl v srdci i na tváři mír.
Mírnost je velmi blízká třetí vlastnosti, kterou je smířlivost. Václav hledal cestu dohody a konfliktům a bojům se snažil zabránit smírem. Můžeme si však položit otázku, zda toto není spíše jeho určitá slabost! Vždyť smířlivost může znamenat ústupnost. Známe z dějin situace, kdy příliš velká ústupnost může být neblahým rysem politiků. Vždyť přece zlu se ustupovat nemá, ale má se mu čelit. Je otázkou, kdy má člověk ustoupit, a kdy se nemá naopak podvolit. Přesto křesťané mají být posly smíření (2 K 5,18). Úkolem není rozdmýchávat konflikty a hádky, ale hledat dorozumění a pokoj mezi lidmi, národy, mezi církvemi.
Křesťanství zahrnuje nepřebernou rozmanitost svědků, mužů i žen – v rozdílnosti jejich povah a vlastností. V tom je pestrost přístupů a cest ke Kristu a skrze něho k věčnému Bohu. Před mnoha staletími byl Kristem osloven mladý český kníže Václav. Do svého života přijal Ježíše a jeho evangelium. Na jeho životě se pak v dobrých vlastnostech projevovalo působení Ducha svatého a jeho ovoce. Proto si ho i v současnosti s křesťany v naší zemi v tomto zářijovém čase připomínáme.
Tomáš Butta
Foto: sv. Václav od Františka Bílka, ÚAM CČSH
Český zápas č. 40 z 1. 10. 2023