Český zápas č. 27/2023 z 2. 7. 2023 - O tom, jak je nutné (nebát se) klást v životě otázky a pochybovat, o poctivé práci na vinici vlastní i vinici Páně a právě vydávané knize s bratrem Stanislavem Kubínem.
Milí čtenáři, možná vás, stejně jako nás v redakci, potěšila zpráva o právě vycházející knize „Zapůjčený čas“, z níž jsme v minulém čísle týdeníku uveřejnili úvahu Přijmout tuto pravdu. Jde o další z mnoha již uskutečněných literárních počinů bratra Stanislava Kubína, jehož v církvi známe jako básníka, esejistu, scénáristu, ale i moderátora pořadů Host na faře a mnoha jiných a také jako autora, který našel – soudě dle častých citací – zvláštní zalíbení v Antoine de Saint-Exupérym.
Je tomu tak i v nové knize? A kdy jste vlastně začal být fascinován francouzským autorem a letcem, bylo to již v době vlastního působení u vojenského letectva?
Dovolil bych si Vás, Klárko, maličko poopravit, co se mého vztahu k Exupérymu týče. Nejde ani tak o fascinaci či zvláštní zalíbení. Spíše jde o „objevení“ a také neustálé objevování, čerpání z jeho jedinečné, nescholastické filozofie prodchnuté hlubokým člověčenstvím. Když se lidí zeptáte, co jim říká jméno Exupéry, tak z těch, kteří ho znají, většina řekne – autor pohádky Malý princ. Mýlí se, nejde o pohádku. Je to jedinečné filozofické dílo psané nejen velice čtivou formou, ale především dávající nám nahlédnout do hloubek našeho „já“, atakujíc náš, často povrchní, způsob myšlení.
Exupéryho jsem „objevil“ vlastně ještě jako student na odborné škole v Brně, před nástupem na vojnu. Ale to bylo spíše pouze v jakési čtenářské rovině. Rovina poznávání, porozumění, a hlavně pochopení Exupéryho jako autora, myslitele, a zejména jako člověka a letce, to přišlo mnohem později, vlastně řadu let po mém „odchodu“ z armádního letectva. A pokud (a nejen já sám), charakterizuji Exupéryho jako hlubokého myslitele, věřte, že pro potvrzení tohoto faktu se stačí začíst například do jeho „Země lidí“, „Válečného pilota“, „Dopisů rukojmímu“ i dalších knih a úvah, a hlavně pak i do nejhlubšího, žel nedokončeného díla, jímž je „Citadela“.
Vztah k Exupérymu, jeho dílu a snaha ho více přiblížit, to vše mne před časem konec konců rovněž dovedlo k napsání jakéhosi fiktivního interview, scénického čtení, s názvem „… kde i smrt je čistá“, ve kterém jsem vystupoval v řadě míst i s Alfredem Strejčkem, později s Janem Čenským, a hlavně s Benjaminem Mlýnkem. Já v roli novináře, partneři v roli Exupéryho. Neskromně se pochlubím, že tato inscenace vždy zanechala u diváků hluboký, pozitivní dojem.
Víte, o Exupérym se vlastně téměř neví, že byl nejen letec a spisovatel, ale také technik (!), který v letech 1934 až 1940 předložil k patentování řadu technických řešení z oboru radiogoniometrie a termodynamiky. Každopádně jde o osobnost, která – a to po řadu generací, oslovuje bezpočet lidí tak, jako málokdo.
Je o Vás známo, že k řadě věcí zaujímáte poněkud, řekněme, neortodoxní postoj, že jste upřímný v životě i svých knížkách. Nebojíte se – i za čtenáře – nahlas ptát a pochybovat o „daných pravdách“ v duchu výroku rabiho Löwa „…a co když je to jinak?“. Provokativní jsou, jak jste sám v naší předchozí korespondenci předeslal, i právě vydaná zamyšlení, a to je velice dobře. Jak vlastně tato sbírka vznikala, nad jakými tématy a jakou formou se bude čtenář s autorem tentokrát zamýšlet? Do jaké míry je inspirována biblickými texty?
Tak to je vlastně taková „multiotázka“ – kde začít? Ano, rabi Jehuda ben Becalel Löw, řečený Maharal, a jeho okřídlené rčení, které se objevuje v řadě židovských anekdot… Víte dobře, že mnohé skutečně bývá jinak, než jak se nám jeví nebo jak je nám předkládáno k uvěření. To je ale vlastně jen takové konstatování, že „všechno je jinak“. Proto je nutné se ptát. A mé otázky vskutku jsou dost často neortodoxní… A pak také zjistíte, jak to tvrdí i Ladislav Heryán, že například je veliký rozdíl mezi náboženstvím a spiritualitou. Což se týká celé řady oblastí lidského života. Což vás tlačí do dalších otázek, vyvstávají další pochybnosti, další proč… Roman Brandstaetter to říká jasně - „Kdo není schopen pochybností, v tom klíčí zárodek diktátora. To nejcennější, co si v sobě člověk nese, jsou pochybnosti.“ Jsem přesvědčen, že pochybnosti jsou zdrojem otázek, které nás ženou kupředu a za poznáním. Konec konců potvrzuje to i další moudrý židovský učenec, rabi Elezier ben Hyrcanus, když říká, že: „Správných odpovědí je všude plno. Ale jen moudrý člověk dovede položit správnou otázku.“ Teď se už jenom naučit hledat ty správné otázky a nebát se je klást, o což se pokouším i ve své knížce. A pokud se častého užití citací, myšlenek moudrých lidí týká, tak jde vlastně o jakési zarámování vlastních textů, slouží jako jakési „Amen – tak jest“. To vše můžete hledat a nalézat v knížce esejů „Zapůjčený čas“.
Jak knížka vznikala? Je to vlastně výběr z mých více než 200 různých textů – zamyšlení, mých promluv laického kazatele, článků. To vše jsem postupně probral a vybrané přepracoval do formy eseje. Převážná část těchto esejů, až na několik v závěru knížky, má pak svou oporu i v textech Písma. Začal jsem na knížce dělat vlastně už někdy kolem roku 2018, často jsem se k textům vracel, některé vyřazoval, jiné přibyly, pak do toho vstoupilo dokončení a vydání sbírky poezie „…a stříbrný peníz“. Témat, která jsou předmětem jednotlivých esejů, je doslova přehršel, a myslím, že si tam každý najde to své „pravé ořechové“. Do tiskárny pak putovalo 45 esejů a už teď vím, že řadu textů bych asi napsal trochu jinak. Ale to by byla nikdy nekončící práce…
Tento svět, tato vinice Páně, nám byla Tvůrcem pouze dočasně svěřena do péče a na nás je prokázat, jací jsme vinaři." (str. 32) Jací jsme vlastně vinaři?
Odpovím protiotázkou – „Kdo jsem já, abych soudil…“ Dost často, než mě začalo zlobit mé tělo, jsem jezdíval na jižní Moravu, na Podluží a dodnes tam mám mezi tamními vinaři řadu přátel. Od nich vím, že než réva dá víno, tak to je věčně nekončící, obětavá a mnohdy lopotná práce. Ale když je vinař flink, nemá k vinohradu a práci na něm správný vztah, tak víno od takového vinaře za moc nestojí. Dobré vztahy mezi lidmi jsou, tak jako dobrá vinice a dobré víno, výsledkem mixu lásky, obětavosti a pokory. Bez lásky k vinohradu, často dědictví po předcích, (dědictví otců zachovej nám, Pane...), pokorné a neustávající práce, se dobré víno nenarodí. Atak nechť si každý sám zodpoví otázku, jakým že je vinařem. Na vinici vlastní i na vinici Páně.
Malý dovětek, jenž je vlastně poděkováním řadě autorů – Benjamin Kuras, P. Radek Martinek, Olga Nytrová a mnoho dalších, v jejichž textech, krom Písma, jsem nacházel často inspiraci a světýlko, potvrzení správnosti nastoupené cesty, které mě dovedlo ke zdárnému(?) dokončení textů, které v knížce „Zapůjčený čas“ jsou.
Svou novou knihu představil a na otázky Kláry Matoušové odpověděl Stanislav Kubín.
Český zápas č. 27/2023 z 2. 7. 2023
Autorem ilustrací v knize Stanislava Kubína je malíř Jiří Sklenička-Zderazský.