(ČZ 12/2025) Jedním z klíčových prvků náboženského života napříč vyznáními je požehnání.
Není to tak dávno, co si lidé místo pozdravení pokoje říkali „Čest práci!“. Ani doba po roce 1989 obnově duchovního uvědomění příliš nepřála a nepřeje. Požehnání je dnes anachronismus a tak trochu bláznovství. Pokud bych dnes někoho na potkání pozdravil slovy „Pozdrav vás Pán Bůh“ nebo „Pán Bůh pomáhej“ či přímo „Požehnej ti Pán“, mohl bych o spodních proudech takového požehnání přemýšlet pravděpodobně již jen v sanitním voze směřujícím do některého z psychiatrických zařízení. Žehnání není v módě. Přežilo se. Zplanělo. Občas se ještě někde žehnají hasičská auta, pivo a zbraně, ale požehnání člověku jako výraz lidského souručenství, ne-li bratrství, je mimo církve zapomenuté. Zbraně jsou na tom líp.
Také proto mě potěšila a pohladila naštěstí ne úplně drobná sbírka žehnacích modliteb křesťana, teologa a příležitostného kazatele Tomáše Drobíka nazvaná Do všeho co přichází. Sbírku doprovodila nádhernými ilustracemi J. Viková. Za přispění redaktorky Š. Grauové a grafičky K. Kučerové tak vznikla knížka skoro o 250 stranách, jež je na prvním místě knížkou hladivé naděje pro ty, kteří se v běhu všedního dne cítí unavení, opuštění, zklamaní, slabí, bezcenní, vyčerpaní, rozbití, prázdní, pochybující, usoužení, nevyspalí, zmrzlí, s rozvrkočenou duší, nejistí, zahlcení, tápající, ty, kteří pláčou, kteří jsou opovrhovaní či přímo k ničemu. Je zároveň pohlazením a nadějí pro ty, jimž se zrovna něco podařilo, kteří uspěli ve svém konání, kteří prožili nějaké pěkné setkání, kteří se vrátili po celodenním shonu domů živí a zdraví.
Svolávat požehnání na hlavu druhého člověka je to nejlepší, čím mu můžeme vstoupit do života; a Tomáš Drobík to dobře ví. Prvně jsem se s jeho žehnacími modlitbami setkal na Facebooku. Snažil se, tak jako to dělá řada ostatních, provzdušnit a prosvětlit někdy dost toxické prostředí sociálních sítí, které je odrazem toho, co někteří lidé prožívají a jak se chovají sami k sobě a k druhým. Už tehdy mě tyto pokorné modlitby zaujaly; a kdyby mi to nebylo hloupé, zeptal bych se autora, z čeho vycházejí a proč se je rozhodl sepisovat a publikovat. Zdálo se mi, že si možná v skrytu duše přál, aby se některá z modliteb požehnání dotkla i jeho života. Bůh ví.
Obdivuhodná je – poznal jsem při čtení knihy – jeho citlivost a znalost lidské psýché, duchovního života i toho, jak dnes lidé doopravdy žijí a čím se trápí. Na stránkách knihy nenajdeme nějaké obecné žehnací formule nebo formule ad hoc, do nichž by stačilo jen dosadit osobu žehnajícího a osobu žehnanou. Kniha je souborem modliteb, které patří lidem tohoto světa a této doby – autorovi, vám či mně. Je to smělý pokus o Boží zpřítomnění v nás.
Žehnací modlitby jsou formálně rozděleny podle měsíců v roce, které se proměnou ročních období propisují do našich nálad, a přidány jsou navíc ještě modlitby pro Velikonoce a konec týdne. Třebaže většina po-žehnání se týká lidí, kteří jsou v nesnázích, objevují se tu i žehnací modlitby vděčnosti a díků. T. Drobík si je vědom, že mnozí dnes prožívají život v anonymitě a další velká množina jej žije v podstatě celý na sociálních sítích. Pro nikoho z nás není složité dostat se do situace, kdy se cítíme jako kolečko ve velkém stroji, které vlastně nikoho moc nezajímá a které lze navíc jednoduše nahradit kolečkem jiným. I mezi lidmi, nebo právě mezi lidmi, při práci, studiu a všednodenním provozu, se člověk může cítit osamělý víc, než kdyby na celém světě neměl vůbec nikoho. Má mnoho „friends“, ale nikdo mu nerozumí. Nemá na koho se obrátit a není samozřejmé, aby každého člověka doma někdo čekal anebo mu chtěl naslouchat. Právě k lidem v osamění, kteří prožívají hlubiny tmy, míří tato Drobíkova modlitba:
ve tmě nastoupivší noci
buď požehnán/a
v nejistotách svého života
buď požehnán/a
v bolesti ze samoty ale i ze vztahů
buď požehnán/a
ve strachu z umírání a smrti
buď požehnán/a
ve všem co zítra přijde
buď požehnán/a
+
Je tu však NĚKDO, kdo je pro naslouchání jako dělaný. I když kamarádi a kamarádky na síti a telefonu jsou fajn, ON je přece jen ještě o něco lepší, nemyslíte? ON, sám Bůh. ON prostřednictvím svého Syna říká svým učedníkům, a tedy i nám: „A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu. Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním.“ (J 14,13–14)
Pamětliv těchto slov svolává Tomáš Drobík požehnání na všechny, kteří jsou kolem něho, které potkává, kteří se na něj obracejí, které zahlédne jen na pár okamžiků, i ty, na které už nikdo nemyslí. Žádá pro ně na Bohu jeho starost a dobro a laskavost a radost a obejmutí a lásku, kterou už třeba dlouho nepocítili a na kterou si možná už ani nevzpomínají.
Nejde ani omylem o nějaká prázdná a povrchní náboženská gesta. To nejcennější, co křesťanství zachovalo z bohaté židovské tradice, je vzkládání rukou doplněné o znamení kříže. Právě o tohle se autor snaží. Přijít ke každému člověku, položit mu dlaně na hlavu, a sám, na kolenou a v pokoře, svolávat na jeho život Boží požehnání a stáčet jeho cestu k Bohu a tu Boží zase k němu. Takhle to řekl a řekl to krásně:
Uléhám této noci s Bohem
a Bůh uléhá se mnou
Uléhám této noci s Kristem
a Kristus uléhá se mnou
Uléhám této noci s Duchem svatým
a Duch uléhá se mnou
Této noci dělám znamení kříže
Kristus, můj štít, můj ochránce
každý den, každou noc, ve světle, v temnotě
Buď se mnou
+
Je dobře, že pomyslným centrem jeho žehnacích modliteb je osoba Ducha svatého, jenž je neodmyslitelně spjat s darem života.
Je potěšující, že Drobíkovy modlitby mají zázemí též v jeho dobrém teologickém školení. Ví, ke komu se obrací, ví, jak účinná síla je síla modlitby, ví, že právě na tento postoj našeho sklonění Bůh čeká. Při čtení jeho hluboké a vzácné knihy jsem si vzpomněl na jednoho člověka, jenž se kdoví jakým řízením dostal na jednu z teologických kateder. Tento nešťastník dokázal třídit požehnání, řečeno s Šimkem a Grossmannem, jako králičí bobky podle velikosti, a energicky odmítal, že by v mé, tedy Římskokatolické církvi, mohl žehnat tak „dokonale“, tak „skvěle“ někdo jiný než kněz a hlavně než muž. Žena žehnat nemůže a vlastně ani nesmí, neboť nepřijala nic z Kristova kněžství, a není hlava, nýbrž jen odřezek Adamova těla. Kdekdo z nás si přitom vzpomíná na léčivé požehnání žen – našich matek, babiček, sester, přítelkyň a manželek. Kolikrát jsme dostali na čelo kříž, kolikrát na nás vzkládaly své ruce a kolikrát se za nás modlily slovy, která vyjadřovala naději, že Bůh prosby pokorného srdce netřídí podle velikosti a zásluh, ale dává každému právě to, co na své životní cestě potřebuje. Porozuměl tomu také papež František, který za církev jasně řekl, že ten, kdo v pokoře přichází prosit o požehnání, ho má dostat. Ne za odměnu, ale proto, aby na své těžké cestě našel to, co hledá...
Dobrou práci na vinici Páně Tomáš Drobík vykonal. Jde podle mého mínění o mimořádné pastorální a spirituální dílo, jemuž by měla být věnována pozornost napříč církvemi. Tak, prosím, nezapomeňme prosit o požehnání také pro autora této čisté a vzácné knihy, jež je zároveň svého druhu poezií. Ve jménu lásky Boží a lásky k bližnímu ti, bratře, Tomáši, žehnám jednou z tvých modliteb.
pro vás a vaši lásku
kterou rozdáváte každý den
pro vás a vaši trpělivost
kterou máte s ostatními
pro vás a vaši naději
se kterou děláte tento svět jasnější
pro vás a vaši důvěru
že jsme drženi ve všech nocích
pro tebe, krásné je, že jsi:
+
– – –
Kniha již získává pozitivní ohlasy v odborných kruzích. V nedávném rozhovoru v pořadu Hergot! na Radiu Wave Tomáš Drobík přiblížil svou zkušenost se sdílením požehnání na síti X: „Překvapilo mě, jak hodně slovo požehnání rezonuje i u nevěřících lidí, bez jakéhokoli pejorativního zabarvení.“
Tomáš Drobík: Do všeho co přichází
Biblion 2024, 244 stran.
Zdeněk A. Eminger
zdroj: christnet.eu
Český zápas č. 12/2025 z 23.3. 2025