(ČZ 18/2024) Ježíšův odkaz nám v janovském podání přináší hned několik užitečných důrazů: Důraz na porozumění jeho lásce. Důraz na pozornost k jeho přikázáním. A důraz na rozlišení hierarchických a přátelských vztahů.
Vezměme jmenované důrazy popořadě:
Láska, o kterou zde jde, je z jazykového hlediska láska agapální, tedy láska nápomocná, která překonává neporozumění, zapracovává rozdíly mezi lidmi do vzájemného respektu a utváří spolupracující společenství. Není to společenství uniformní. Ani to není společenství vnitřně rozdělené a soupeřící o moc. Ale je to společenství motivované duchovními hodnotami, srozumitelně formulující své cíle a spolupracující v otevřenosti jednoho k druhému. To by byla radost, kdyby současní křesťané tvořili právě takové společenství!
Ježíš nám křesťanům jako dědictví odkazuje svůj styl lásky. Styl, v jakém byl sám vychován svým vztahem k Bohu. Tady je asi na místě položit si otázky: Jaká je vlastně Boží láska, jak ji zažívá Ježíš v Janově evangeliu? Jaká je jeho láska k těm, které nechce nazývat služebníky, nýbrž přáteli?
Boží láska působí, že Ježíš přichází na svět jako světlo a jako vtělené slovo. Zažívá povolání být druhým lidem světlem a přijmout roli nositele vstřícného, rozhodného i osvobozujícího slova. Ostatně, hned v prvních kapitolách Janova evangelia máme několikeré důkazy této svébytné lásky. Na otázku učedníků „Mistře, kde bydlíš?“ odpovídá Ježíš „Pojďte a uvidíte.“ Není to vstřícnost par excelence? Kdo z nás by takto odpověděl?! V Káně Galilejské Ježíš vstřícně a současně rozhodně zachraňuje dobrým vínem čest hostitele. Vzápětí s nebývalou rozhodností hájí duchovní povahu chrámu. A Nikodéma osvobozuje od údělu být starý a nepotřebný, když jej povzbudí k duchovní obrodě, ke znovuzrození.
Druhým důrazem jsou Ježíšova přikázání. Téměř všude, kde se jedná o Ježíšovo přikazování, můžeme místo výrazu přikázání dosadit výraz zplnomocňující pokyn nebo zplnomocňující doporučení. Ježíš, sám Božím Duchem zplnomocněn být Mistrem a Pánem, který slouží a přináší lidem novou osobní víru v Boha, díky níž mohou také více a lépe věřit sami sobě, zplnomocňuje k přijetí téhož Božího Ducha i své učedníky a nás křesťany.
A to souvisí s třetím důrazem: Zplnomocňuje nás, protože máme schopnost nejen trpně plnit příkazy, ale také vnímat, otevírat svá srdce a rozumět. To není podstatným projevem podřízeného, služebníka, otroka. To je důležitá schopnost přítele! Hierarchické vztahy náleží do sféry tupé moci. Moci, která je neosobní a potřebuje vždy nějaký ten svůj kodex. Přátelské vztahy se zakládají na porozumění. A navíc mnohem spíše na porozumění rozdílům než podobnostem.
„Přítel je člověk, se kterým komunikuji, ne proto, že bych s ním měl něco společného, ale říkám mu své myšlenky a pocity ohledně toho, s čím on sám nemá nic společného.“ (Darby – New Testament Commentaries). Zkusme tedy být přáteli, jak si to Ježíš přál.
Pane Bože, přispěj nám laskavě a vydatně, abychom si každý mohli vážit sám sebe, svého života.
Vždyť je vzácnou částečkou celého tvého stvoření. Hodnotu mu nedává až uznání a ocenění druhých.
Hodnotu mu jednou pro vždy dalo tvé pozvání, které nás zavedlo do našeho těla i duše, a do míst,
v nichž spolu s ostatními lidmi žijeme. Z tvé lásky žijeme svůj život.
Je odlišný od druhých životů, a přeci druhým životům tak podobný! Tak to má být. Amen.
Autor: Jiří Chvála
Český zápas č. 18/2024 z 5. 5. 2024
Obrázek: Duccio di Buoninsegna (1255–1319): Kristus se zjevuje učedníkům na hoře v Galileji (1308-1311), Museo dell'Opera del Duomo (Wikimedia Commons).