WebArchiv - archiv českého webu

Poezie nebo modlitba? (1) Básnické sbírky Markéty Hlasivcové

Poezie, nebo modlitba?

 

Markéta Hlasivcová:  Otevři poutníkům

Nakladatelství Tribun EU, Brno 2009

Ilustroval Zdeněk Hejný

 

Markéta Hlasivcová: Jeho Láska stačí

Vydavatel: powerprint, Praha 2016

 

Přiznávám hned na začátku, že tato malá úvaha o poezii psané věřícími autory byla nečekaně vyvolaná poněkud provokativním výrokem, že věřící básník vyjadřuje spíše svou víru než poezii. Dokonce že jde o poetiku doktrinářskou. Že v ní nenalézáme pokoru před slovem, ale před náboženskými dogmaty. Že spíše než o poezii jde o modlitby, které vyjadřují nekompromisně daný a bezvýhradně přijatý názor. Že jde v podstatě o zneužívání poezie k apoštolizaci.

To je velmi závažné tvrzení. Jak to tedy vypadá ve skutečnosti?

Především nelze zobecňovat. Co básník, to individualita.

Ale pro objektivní vhled jsem si vybrala poezii dvou věřících autorek. Jde o Markétu Hlasivcovou a Olgu Nytrovou.

Mám před sebou dvě knihy první jmenované básnířky:

 

Otevři poutníkům je kniha promyšleně strukturovaná. Rozvržení do jednotlivých cyklů dalo Markétě Hlasivcové možnost panoramatického zaměření. Třebaže sama básnířka nesměřuje k sofistikované reflexi, otázku mravnosti a morálky, problém osobního růstu versus osobního prospěchu, dramatické dilema hrdosti a pokory v knize pociťujeme dostatečně silně, třebaže podprahově. Abstraktní úvahy jsou šedivé, jak víme. Ovšem v knize Otevři poutníkům nejde o šedivou teorii. Je to poezie melodická, rytmická, sylabotonický verš je zvládán naprosto přirozeně, rovněž pravidelný rýmový model.

Nás ale zajímají jazykové prostředky. Je tu třeba obraz vody. Kapka po kapce, vlna za vlnou, pramen i vodní tříšť. Básnířka nepředkládá čtenáři vodu svěcenou, ale vodu čirou: základní metafora. Voda omývající, odplavující vše zlé. Voda jako symbol čistoty a naděje. Tušená voda na poušti. Básně prozrazují životní zkušenost, která autorku ovšem nevede k vyslovování zaumných pravd, ale ke skromnému, místy až pokornému přiznání, že všechno, co v životě vstřebala jako pravdivé, vnímá jako důkaz moudrosti dávných vzkazů. Je sympatické, že se stejnou měrou hlásí k svatému Augustinu i k Lao-c´ovi. Neboť „je nepokojné srdce naše“to jediné se nemění, a v další básni přiznává, co jí řekl Lao-ć: „Uzamkni brány smyslů uchováš si sílu“. Ano, řeknete si – zase nějaká přikázání, která je nesnadné dodržovat, která se tyčí jako zdvižený prst … Ale vnímám,, že jde o něco zcela jiného. Jak často se ve verších Markéty Hlasivcové objevuje výraz srdce. Riskuje, vždyť toto slovo je už skoro vyčichlý poetismus, tak často zneužívaný, až ztratil svou sílu. Jenže básnířka je spojuje s úzkostí a bázní. Mezi řádky čtu touhu po prostém lidském štěstí. Nikdo je neumí definovat, ale když básnířka napíše:

„ Neobávej se příštích dnů / když dáváme si víc než berem / Usínám spánkem beze snů“, není toto jedna z podob štěstí? Klid v duši? Bez výčitek? A není to zároveň synonymum království Božího, které „není ze světa / přitom je tady mezi námi“?

Básnická sbírka Markéty Hlasivcové je mimořádné působivá  svým vplynutím do centra toho, co tvoří naše kulturní dějiny. Celá kniha je v důsledku jednolitá, čemuž nahrávají i průzračné obrazy Zdeňka Hajného.

V části zvané Ulita ticha nebo v části Balady a romance -  najdeme otevřené přiznání inspirace: řecký starověk, dávné mýty, rytířská milostná klání. Ovšem autorka témata  přibližuje naší současnosti. Začteme-li se například do básně Únos Persefony, není to historizující freska. Je to naprosto přesvědčivá výpověď ženy, která byla připravena o svobodu: 

„Já prosila jsem, ať mě nechá žít / stejně jako jsem předtím žila / Však odpovědí byl mi smích / jako bych ani nemluvila.“

Dokonce – a to už je moje osobní konotace - jako bych byla svědkem soudní výpovědi. Báseň ovšem končí nadějí: „Když přijde jaro – raduji se  / že opět vyjdu z říše temné…“.

Je-li toto jistý důkaz víry, pak v žádném případě nejde o dogma, ale o přirozenou lidskou touhou žít ve světle. Neboť: „Nikdo nemůže žít bez radosti.“

Podobně působí i další básně tohoto cyklu. Koneckonců - tato vědomá inspirace předkřesťanskou mytologií má svůj důvod: básnířka rozpoznává dávné a věčné lidské imperativy. Přitom slovem věčné nemáme na mysli něco, co nad námi nevzrušivě pluje mezi hvězdami, ale co se neustále opakuje, co znovu prožíváme, chápeme, sdílíme, neboť jde o city lidské až na samou dřeň.

Zvláště zaujme  - s ohledem na původní provokující tvrzení - oddíl zvaný Květomluva. Čteme tady básně radostné, životné, osvěžující, což vynikne zejména při srovnání s podobnými básněmi Jakuba Demla v jeho knize Moji přátelé. Deml pokorně kleká před květinami, které mu evokují spíše smrt, zmar: fiala noční napřesrok rozkvete na hrobě churavých na plíce, konvalinka na talířku plesá u rakve nemluvňátka, maceška miluje Smrtihlava, sasanka představuje pohled čtrnáctiletých dívek umírajících na souchotiny.

Básně Markéty Hlasivcové nejsou dramatické ani patetické apostrofy. Květiny ji těší, jsou voňavé, rostou pro radost a básnířka je takto vnímá. Osvěžuje jimi domov i myšlenky: „Na jaro to venku zatím nevypadá / Nesu si mimózu – jen pár větviček / Na stole v kuchyni zatímco sníh padá / září stovky žlutých sluníček.“

Závěr knihy tvoří oddíl Z rodinného života. Bigotně zaměřený člověk by hledal především slovo „oběť“, protože přiznejme, že rodina vyžaduje kompromisy, ano i oběti.

Ovšem v rodině Markéty Hlasivcové to vře každodenními drobnými hříšky. Jsou tu jemně sebeironizující verše, básně  chápavé, prozrazující radostné sdílení. Osobně děkuji za veršíky o kočičce i za ten druhý vypitý fernet, protože dokazují, že Markéta Hlasivcová ví své a hlavně nekáže vodu… 

Ale zaujalo mne ještě něco, čeho se autorka sice dotkla jen křehce, ale trefila přesně: Distancuje se od podivného současného “šklebu“, který káže spisovatelům jít s pokřivenou filozofií doby, což znamená bořit to, co je krásné, protože krása je řazena do oblasti kýče, život líčit jako karneval bez  zásad, pravidel a odpovědnosti, oslavovat sobectví a neúctu k životu i k sobě samému, tleskat zápasu v ringu, kde vítězí ti, kterým není nic svaté.

Svaté! Další slovo nebezpečně balancující mezi asketismem a výsostností. Vyjadřuje cosi, co máme zachovat v úctě. Třeba proto, abychom si sami zachovali přirozenou lidskou důstojnost. Nebo aspoň základní slušnost.

Ale básnířka s božím slovem nežongluje. Nač? Věří, že „Nebude nikdy vytrženo / to co kořeny má pevné“,  jak jí svěřil Lao-c´.

Kdybych si mezi těmi zvonivými verši měla vybrat jen jeden jediný, pak by to byl tento: „Věřím jsme stále Boží děti“. Nádherné vyznání a pevný bod. Ne ten, který pohne zemí, ale ten, který je kotvou. Zvláštní, zemitá poezie dotýkaná duchem.

 

Druhá sbírka je na už první pohled jiná. Je třeba předeslat, že básně v mnohém připomínají osobní střelné modlitbičky. I tady je poezie rytmická a rýmovaná, ale básně nejsou složeny ze strof, tvoří je jeden celek o nestejném poštu veršů. Inspirace  náboženskými obrazy je zřejmá. Ale není to tradiční opakování už vysloveného. Spíše jde o osobní miniaturní  dialogy s Pánem. Smělé vlastní postřehy či přiznání prozrazují svobodu myšlení, dokonce je vykročeno k jakési poeticko-náboženské disputaci: „Chtěla bych, ale / nechce se mi / milovat bližní / na celičké zemi / Někdy jsou hodní - / docela / Zlé bych mít ráda nechtěla – b. Naši bližní.

Ve srovnání s první sbírkou je tato kniha zřetelně zaměřená duchovně. I tady často nalézáme obrazy vody, kapek, pramene, ale už v jiné souvislosti. Popravdě řečeno, je zde víc posvátna, víc pokory, ale nejde o pseudobarokní poklekání před Tajemstvím. Budiž: dvě sbírky jedné autorky a každá dokazuje, že básnířka ví, kdy zůstat při zemi a kdy zvednout oči vzhůru. Možná jsou její básně zejména v druhé básnické knize opravdu častěji modlitby ve verších. Naléhavý pohled vzhůru si jenom prostě našel svou nejvýmluvnější a nejvlastnější formu. Což je básnířčino právo. Vždyť ví, nač a proč se dívá, s kým a proč hovoří. Myslím, že Markéta Hlasivcová si nehraje na nic. Nezapírá, co cítí. Takže nejde ani tak o otázku náboženství, ale o otázku umělecké i lidské pravdy.

Druhou část knihy tvoří fejetony a ty jsou zcela jistě o „tomto světě“, třebaže také  „dotýkané“.

 

Milena Fucimanová



Václav Drašnar publikováno: 09.08.2016 10:39 zobrazeno: 682x


Diakonie a misie CČSH        Pension Betlém        HITS        Ekumenická rada církví        Teologická fakulta        Ekumenická akademie        Hus