WebArchiv - archiv českého webu
Žena vysvěcená - konference konaná k příležitosti 70. výročí svěcení žen v CČSH Hus 2015 Metodické materiály - Mistr Jan Hus

Krista Krále


POŠTA ccsh.cz     ADRESÁŘ ccsh.cz

VIII sněm CČSH


Odkazy

Diakonie a misie

ekumena

husinec

pension betlem

ubytovna

husitstvi

krestanska media
Statistiky

Národní jazyk v křesťanské bohoslužbě

Téma této přednášky bylo zvoleno s ohledem na připomínané výročí první české bohoslužby zde v Uherském Brodě, kterou sloužil modernistický duchovní Oskar Malý v říjnu roku 1919. Zprvu ojedinělé slavení bohoslužby v mateřském jazyce jen na několika místech, směřovalo k mohutné aktivitě, kdy o Vánocích roku 1919 byla slavena modernistickými kněžími s velkou účastí lidu česká liturgie v kostelích na mnoha místech Čech a Moravy. Tato spontánní událost předznamenala vznik Církve československé husitské.

1. Chvála Hospodina všemi jazyky

 

         Ze svědectví Písem je zřejmé, že liturgická řeč, tedy slovní projev při bohoslužbě, není vázán na jeden až tři posvátné  jazyky, kterými Bůh může být oslovován a oslavován, avšak jinými nikoli. Žalm 117. začíná výzvou: „Chvalte Hospodina všechny národy, všichni lidé chvalte ho zpěvem, neboť se nad námi klene jeho milosrdenství, jeho věrnost je věčná. Haleluja“ (Ž 117). Rozumí se touto výzvou, že chválit Boha budou národy svými jazyky (srov. Ž 45,18; Ž 66,8; Ž 72,17). Apoštolové byli vysláni s evangeliem ke všem národům (Mt 28,19). V knize Skutky apoštolů při události letnic lidé z mnoha národů apoštolům Ježíše Krista rozuměli, neboť mluvili v jejich vlastní řeči (Sk 2,6).  A u apoštola Pavla je vysloven požadavek srozumitelnosti v křesťanském shromáždění. Raději říci pět slov srozumitelně než tisíc slov nesrozumitelně (1 K 14,19).

 

2. Bohoslužebná řeč prvních křesťanů

 

         Vzhledem k Božímu zjevení zaujaly zvláštní místo dva jazyky – hebrejština a řečtina, kterými bylo původně psáno Písmo. K tomu přistoupil v západní církvi třetí posvátný jazyk, za který je považována latina. Můžeme si ale položit otázku: jakou řečí hovořili první křesťané a jaký jazyk užívali při své bohoslužbě?
         Židé, kteří žili v Palestině v době Ježíše Krista, četli Písmo hebrejsky. Ale protože už se tehdy hovořilo běžně aramejštinou, bylo překládáno během synagogální bohoslužby Písmo do lidové řeči – aramejštiny. I Ježíš mluvil aramejsky, a to ještě s galilejským dialektem (Bornkamm, G.: Ježíš Nazaretský. Praha 1975, s. 34). Ježíšovi učedníci sdružující se do prvních křesťanských obcí používali jako bohoslužebný jazyk aramejštinu. Proto v Novém zákoně nacházíme ojedinělé aramejské výrazy. K nim patří zejména zvolání „Maranatha“ – „Náš Pane, přijď“. Jedná se zřejmě o posvátnou formuli užívanou při večeři Páně (1 K 16,22).
         Židé v diaspoře si pořizovali překlady hebrejských posvátných textů do řečtiny, kterou se tehdy běžně mluvilo. Tak vznikla Septuaginta (dosl. překlad Sedmdesáti). Křesťané užívali a převzali Starý zákon nikoli v hebrejštině, ale v řečtině - Septuagintu, která se stala „křesťanskou Biblí“. Citace v Novém zákoně pocházejí z řeckého překladu Starého zákona. Proto se liší znění novozákonních citací a starozákonních míst, překladů z hebrejštiny.
         Starobylé liturgické řády a texty byly v řečtině (Didaché, Apoštolská tradice připisovaná Hippolytu Římskému). Ale už záhy se na východě slavila liturgie nejen řecky, ale v dalších jazycích – syrštině, koptštině, arménštině, gruzínštině, etiopštině, staroslověnštině a arabštině od 10. století.

 

3. K původu latinské mše

 

         Východní církve respektovaly vždy princip lidového jazyka v bohoslužbě. Naproti tomu na západě byla situace jiná a prosazovala se zde jednotná řeč - latina. Řeč křesťanské obce v Římě byla ještě v době Hippolyta Římského (zemř. kolem r. 215 po Kr.) řecká. To není nic zvláštního, neboť do poloviny  3. století obyvatelé Říma mluvili nebo rozuměli řecky. Řečtina – koiné byla běžně rozšířeným jazykem té doby. Apoštol Pavel, který psal list křesťanům do Říma, jej psal řecky. Latinská řeč vstoupila do eucharistické slavnosti za papeže Damasuse I. kolem roku 380. Tento papež pověřil církevního otce Jeronýma vytvořením spolehlivého latinského překladu Bible. Před tím existovala sice již starolatinská Bible – Vetus Latina, ale bylo potřeba vytvořit nový překlad. Úkolu se ujal vzdělaný Jeroným, ovládající tři jazyky – latinu, řečtinu i hebrejštinu. Tento latinský překlad Bible zvaný Vulgáta, později rozšířený a kanonicky uznán, měl vliv na řeč liturgie. Názory badatelů v oblasti dějin liturgie se různí v tom, kde došlo nejprve k užití latiny. Jedna možnost je, že tomu bylo v Miláně, a nikoliv v Římě. Hlavní vliv měl podle tohoto pohledu církevní otec Ambrož. Ze 4. století pochází tzv. Ambrosiův milánský kánon, který byl latinsky (Ukázka uvedena u M. Salajky, Křesťanská bohoslužba. Praha 1985, s. 89). Jiní badatelé uvádějí jako místo, kde se začala slavit bohoslužba latinsky, Kartágo v severní Africe. Latina se stávala v té době stále více rozšířenou lidovou řečí. Tím došlo k rozporu mezi užívaným liturgickým jazykem – řečtinou a lidovou řečí – latinou. Církev vlastně „přeložila“ liturgii do latiny. Latinská mše byla tedy původně „překladem“ z posvátného řeckého jazyka do lidové řeči. V tomto činu je zřejmý biblický požadavek, že bohoslužba musí být srozumitelná lidem. Obec musí vědět, k čemu říká „Amen“ (1 K 14,16-17). To bylo důvodem vzniku římské mše. Tehdy ve 4. století po Kristu se církev odhodlala vzdát přejaté a tradované řecké eucharistické modlitby a vytvořila nový „kánon“, na rozdíl od pozdější doby, kdy se vytrvale zdráhala vytvářet překlady do lidových jazyků a dokonce je zakazovala.

 

4. Staroslověnské bohoslužebné dědictví

 

         V našem prostředí Čech a Moravy v 9. století byla vedle převládající západní římské mše v latinském jazyce sloužena bohoslužba ve staroslověnském jazyce. Je spojena s misijním působením byzantských misionářů bratří Cyrila a Metoděje. Papežství ve vztahu k byzantské misii sice kolísalo, měnilo svá rozhodnutí, ale přesto dávalo určitý prostor k rozvinutí jazykového experimentu. Staroslověnština byla povolena jako liturgický jazyk, avšak s omezením povinností číst evangelium nejprve latinsky.
         Centrem slovanské liturgie byl sázavský klášter. Sázava jako středisko slovanské kultury kolísala mezi bohoslužbou slovanskou – západního typu a mezi liturgií východního typu. Klášter byl založen kolem roku 1032 knížetem Oldřichem a poustevníkem Prokopem, který se stal jeho prvním opatem. Benediktinský konvent, který pěstoval staroslověnskou liturgii, byl rozehnán. Slovanská liturgie byla zakázána papežem Řehořem VII. a roku 1096 byli mniši vypovězeni.
         Odezvou cyrilometodějské bohoslužby je v liturgii Farského prosba obce vyslovená nejprve řecky „Kyrie eleison“ a pak staroslověnsky „Gospodi, pomiluj.“ K tomu poznamenává Karel Farský: „V upomínku, že křesťanství přišlo k nám původně z Řecka prostřednictvím apoštolů slovanských Cyrilla a Methoděje, ponechána tato prosba v řeči řecké a staroslovanské“ (Zpěvník písní duchovních. Praha 1924, s. 105). Současně zařadil dr. Karel Farský do zpěvníku nejstarší staročeskou duchovní píseň s názvem „Hospodine, pomiluj nás“. Farský ji charakterizuje jako staročeskou píseň rázu řeckého, pravoslavného (Zpěvník písní duchovních. Praha 1922, srov. Zpěvník CČSH č. 157).
         Ještě jedno místo je spojeno s ne-latinskou bohoslužbou. Roku 1347 papež Klement VI. povolil Karlu IV. zřízení kláštera se slovanskou liturgií. Klášter byl nazván podle toho „Na Slovanech“. Původní jméno je Emauzy. Protože byl klášter vysvěcen 29. 3. 1372, kdy se četlo evangelium o zjevení Krista učedníkům na cestě do Emauz, nazýval se Emauzy. V Emauzích se usídlili chorvatští mniši. Jednalo se o slovanskou liturgii povolenou pro charvátské glagolity r. 1248. Postupně docházelo v tomto klášteře k přechodu od staroslověnštiny k češtině. Dokladem toho je Hlaholská bible z roku 1416. V husitské době byla v emauzském klášteře sloužena bohoslužba českých utrakvistů.
          
5. Bohoslužba v husitství a světové reformaci

 

         V české reformaci se dostává do popředí liturgická tématika. Na jedné straně je kladen důraz na kázání v lidovém jazyce a na druhé straně je soustředěna mimořádná pozornost na svátost večeře Páně podobojí. K tomu přistupuje rozvíjení lidového zpěvu. Liturgie českých utrakvistů vycházela z římské (západní) mše a jako bohoslužebný jazyk se prosazovala místo latiny čeština – národní jazyk. Bohoslužba utrakvistů byla velmi osobitá, v zásadě se neodlišovala od západní liturgie, byla česká i latinská, někde snad i německá. Je považována vedle cyrilometodějské bohoslužby za druhý vrchol liturgického snažení u nás. Husitství znamenalo pozvání laiků k přijímání z kalicha, ale i aktivní účast všech věřících na bohoslužbě zpěvem duchovních písní. S tím souviselo povýšení mateřského – lidového jazyka, které nastalo překladem Písma a liturgických textů. Staročeské slovo „čtenie“ znamená Písmo či přímo evangelium. Zejména, jde-li o evangelium, ukazuje pojem v husitské terminologii k funkci slova, které chce být hlasitým čtením prohlašováno, aby bylo slyšeno jako platné pro dnešek (Říčan, R.: Dějiny Jednoty bratrské. Praha 1957, s. 11). Co bylo zřetelným odlišením utrakvistických chrámů od katolických, bylo právě užívání češtiny při bohoslužbě, zvláště při čtení z Bible, kázání a zpěvu duchovních písní. Utrakvismus tak pokračoval v tradici, jež klíčila v dobách mistra Matěje z Janova a mistra Jana Husa. Basilejský koncil se stavěl záporně k češtině, ale v praxi kališníci prosadili své názory (Macek, J.: Víra a zbožnost jagellonského věku. Praha 2001, s. 76). Zvláštní traktát češtině v bohoslužbě věnoval husitský kněz a univerzitní mistr Václav Koranda. Odvolával se na své zážitky z Itálie, kde latina je lehce srozumitelná obecnému lidu. Proto i v Čechách má se uplatňovat srozumitelnost bohoslužebné řeči. V první polovině 16. století převládala u utrakvistů ještě latina. Některé zpěvy byly v latině, jak dokládají kancionály mladoboleslavský, královéhradecký a litoměřický. Ve 2. polovině 16. století zpívali kališníci mešní zpěvy česky. České prózy (melodie s textem) jsou většinou překlady latinských sekvencí (mezizpěvů). 
         Se silným národnostním důrazem se setkáváme při bohoslužbě Jednoty bratrské, z jejíž víry, zbožnosti a vzdělanosti vzešel jedinečný staročeský překlad Písma svatého – Bible kralická. Podle Bratrského vyznání I. 5. „Písma všemu lidu ve sbořích anebo shromážděních společných každému národu jazykem jeho vlastním, srozumitelně čítána a vysvětlována býti mají“ (Čtyři vyznání, s. 124). Jednota bratrská rozvíjející svoji činnost v době humanismu doceňovala význam krásy mateřského jazyka. Jak to také vyjádřil Jan Amos Komenský, biskup Jednoty bratrské, ve svém Šesteru: „Odevzdávám tobě (národe) a tvým synům úsilí ve tříbení, čištění a vzdělávání našeho milého a půvabného otcovského jazyka“ (Závěť umírající matky Jednoty bratrské Léta Páně 1650. V: Studnice útěchy ze spisů Jana Amose Komenského, Praha 1992, s. 92). Dokladem národní řeči užívané v bratrské bohoslužbě jsou například duchovní písně v Žaltáři přebásněné Jiřím Strejcem na nápěvy francouzských žalmů. (Český žalmista Bratr Jiří Strejc. Sborník k 400. výročí jeho narození. Vyd. Synodní rada Českobratrské církve evangelické).
         Ve světové reformaci sehrál důležitou roli Lutherův překlad Písma svatého do němčiny, ale také vytvoření „německé mše“. Luther rozlišuje bohoslužbu v katedrále a dómech na jedné straně a určenou pro vesnice na straně druhé. V prvním případě zůstává zachován latinský jazyk pro pěvecký chór a další liturgické části. Ve druhém případě obec zpívá písně německy. Ve světové reformaci jsou zcela zřejmé tendence k národnímu jazyku, jak je to formulováno v reformačních konfesích. V Augsburské konfesi je v článku XXIV. O mši uvedeno, že k latinským zpěvům se připojují německé. Užívají se k poučení lidu. Argumentuje se zde tím, že apoštol Pavel nabádá, aby se užívalo jazyka, který je lidem srozumitelný  1 K 14,9.19 (Čtyři vyznání, s. 86). Jestliže luteráni v některých případech připouštěli latinu, v helvetském vyznání je již přímo řečeno: „Ať mlčí všechny cizí jazyky ve svatých shromážděních. Všecko ať se vykládá jazykem lidu, jemuž v tom kraji lidé ve shromáždění rozumějí (1 K 14,17)“ (Čtyři vyznání, s. 251).

 

6. Mše v národním jazyce v programu katolického modernismu 

 

         Na reformaci odpověděl Tridentský koncil (1545-1563), který lidový jazyk v bohoslužbě odsoudil (22. zasedání, can. 9). Bývá to ovšem vykládáno tak, že Tridentský koncil se postavil proti tomu, že mše smí být slavena pouze v lidovém jazyce, a ponechal dveře otevřené dalšímu vývoji. Brzy to bylo ale interpretováno tak, že každá liturgie v lidovém jazyce je zakázána (Berger R.: Jazyk liturgický. V: Liturgický slovník, Praha 2008, s. 167). V roce 1570 byl vydán Římský misál (Missale Romanum), na jehož základě se stala pevně stanovená latinská mše na několik staletí neměnnou. Její překlady do moderních jazyků byly zakázány papežem Alexandrem VII. v roce 1661.
         Na situaci reagovalo osvícenství se svým požadavkem srozumitelnosti i vzdělávacího a společenského aspektu liturgie. V rakouských zemích, respektive v Čechách byl v roce 1848 formulován reformní program, který je spojený s osvícenským knězem Františkem Náhlovským (1807-1853). Je v něm požadováno mimo jiné, aby byla provedena revize liturgických knih a uzpůsobena dobovým požadavkům, především kulturní úrovni. Již zde je vysloven požadavek bohoslužby v národním jazyce (Lášek, J. B.: František Náhlovský a reformní program z roku 1848 za obnovu církve v Čechách, TR 1987, s. 178). Příležitostně zaváděli v praxi mateřský jazyk v bohoslužbě vlastenečtí obrozenečtí kněží Václav Krolmus, Karel Alois Vinařický, Antonín Marek a další. Dne 12. června 1848 se u příležitosti Slovanského sjezdu konala „slovanská mše“, kterou sloužil kněz Jan Arnold na Koňském trhu u sochy sv. Václava. Požadavky Františka Náhlovského nacházejí odezvu v programu modernistů. V českých zemích byli sdruženi do Jednoty katolického duchovenstva, která působila do svého zrušení v letech 1902-1907. Dne 7. listopadu 1918 po vzniku samostatného státu se utvořila v Praze nová Jednota duchovenstva. Na manifestační schůzi dne 23. ledna 1919 v Obecním domě za předsednictví Jindřicha Šimona zazněl referát Bohumila Zahradníka Brodského. Ve čtvrtém bodě je požadavek zavedení v co největší míře mateřského jazyka do bohoslužeb a obřadů. V zásadním spise Jednoty katolického duchovenstva s názvem Obnova církve katolické v Československé republice se vyskytuje mezi požadovanými reformami návrh na „liturgii československou“. Argumenty, které jsou zde uváděny, mají charakter historický i biblický. Modernisté se o odvolávají  na slovanskou liturgii Cyrila a Metoděje a na její povolení papežem Janem VIII., v jehož bule bylo uvedeno, že ten, který stvořil tři hlavní jazyky, totiž hebrejský, řecký a latinský, stvořil i všechny ostatní ke své cti a slávě. Připomenuta jsou dvě významná centra slovanské liturgie – sázavský klášter a emauzský klášter v Praze. Modernisté se odvolávají i na České bratry, kteří vydali mnohé kancionály a překládali žalmy a Písmo vytříbeným jazykem do češtiny. Upozorňují, že národní liturgická tradice nikdy nevymřela ani v době pobělohorské v podobě českých pašijí, pobožností a zpěvů. Proto, že minulost katolické církve je však zatížena protireformací spojenou i s pálením českých knih, je zcela oprávněný požadavek národní liturgie ve všech službách církevních ve mši i svátostech. Liturgie národní totiž neruší jednotu církve (Obnova, s. 34), neboť „Různost nesnižuje velebnost církve, nýbrž dodává jí krásy“ (Obnova, s. 34). Národní jazyk má vést k prohloubení cítění a všeho náboženského života. Nestačí jen modlitební knihy dávané do rukou laiků, jak to bylo praktikováno v barokní době, ale důležitá je činná účast věřících na bohoslužebném aktu (Obnova, s. 35). V programu se vyskytuje i požadavek na zavedení staroslověnské bohoslužby na památných místech. Argumentem pro katolické modernisty bylo i to, že liturgie v národním jazyce přivede zpět mnohé z tábora nekatolického do katolické církve. Zamezí se tak vstupu většího počtu lidí do sjednocené evangelické církve českobratrské (Obnova, s. 36).
         Delegace Jednoty jednala v Římě v roce 1919 s papežem. Předmětem jednání se staly čtyři okruhy vytyčené memorandem z 28. června, z nichž jedním byla žádost o zavedení českého jazyka jako bohoslužebné řeči. V tomto požadavku lze hovořit o částečném úspěchu. Jestliže ostatní požadavky byly zamítnuty, brzy po návratu delegace z Říma byla vydána nařízení připouštějící možnost užívání národního jazyka v určitých oblastech pastorace a liturgie, konkrétně mohly být čteny a zpívány epištoly a evangelia (srov. Český a staroslovanský jazyk v liturgii u nás povolen. Věstník katolického duchovenstva, 1920, č. 20).
         To však modernistickým kněžím nestačilo, neboť usilovali o překlad celé bohoslužby do češtiny. Pokusy, které v tomto směru byly uskutečňovány odvážnými jednotlivci, se setkávaly s velmi kladnou odezvou u lidových vrstev. Již v roce 1918 sloužil například modernistický kněz Florián Fencl českou mši za národní samostatnost v chrámu ve Vodňanech v neděli 7. července (v časové blízkosti Husova dne). Užil při tom český misálek Baudyšův z roku 1884. Byl zařazen i zpěv Otčenáše z doby husitské zpívaný sborem za vedení Josefa F. Píchy, ředitele kůru (J. F. Pícha: Vzpomínání o dr. K. Farském. Souvislosti našich životních dějů. Přepsáno péčí Ústředního archivu a muzea CČSH roku 1996). Zavádění národního jazyka představovalo přesto značný problém. Všechny mešní texty byly v latině. Uplatnění národního jazyka předpokládalo nejen překlad, ale i adaptaci - uzpůsobení. Mnohé v této věci již bylo učiněno reformisty na půdě Jednoty, například knězem a básníkem Ludvíkem Sigismundem Bouškou. Obtížnost předpokládala širší kooperaci. V Jednotě se proto vytvořila skupina kněží – odborníků, kteří usilovali o překlad, ve kterém by se odrážela úcta k posvátným textům i ke kráse mateřského jazyka. Práce nepostupovala příliš rychle. Nový pražský arcibiskup dr. František Kordač jmenovaný Římem se vyslovil tak, že s úsilím některých kněží o překlad mše do češtiny nesouhlasí, neboť se jedná o průlom do církevní liturgické jednoty. Překladatelé proto v půlce října 1919 práci přerušili a vyčkávali, jak oficiální vedení v této věci rozhodne. Radikálnější duchovní se sdružili do Ohniska a později do Klubu reformních kněží. Česká mše byla členy Klubu již spontánně sloužena při různých příležitostech a o svátcích. Dr. Karel Farský sloužil českou mši o Velikonocích 1919 v kostele sv. Trojice v Roprachticích nedaleko svého rodiště v Podkrkonoší (Přelom, s. 68). Byl používán překlad Sigismunda Boušky „Česká mše“, podle kterého sloužil například i farář Gustav Adolf Procházka v Jenišovicích u Turnova. Příležitostí ke slavení české mše bylo výročí samostatnosti československého státu. K 28. říjnu vydal českou mši, respektive jen zpívané části, v pěkné úpravě farář Sigismund Bouška v Bezděkově. Exemplář stál 100 korun, což si mnoho kněží nemohlo pořídit. U příležitosti prvního výročí státní samostatnosti sloužil kněz a katecheta Oskar Malý dne 26. října 1919 ve farním kostele v Uherském Brodě českou mši, kterou si sám upravil. Ačkoliv byla tato nedělní bohoslužba určena pro školní mládež, sešla se veřejnost ve značném počtu. Na přítomné silně působilo, že česká řeč zní chrámovým prostorem. Kněz Oskar Malý sloužil potom českou mši ještě dvakrát. Zdejší děkan to nahlásil konsistoři a hrozilo, že Oskar Malý za to bude suspendován. K suspenzi nakonec skutečně došlo po jeho české mši, kterou sloužil 11. ledna 1920 (Kronika Náboženské obce církve československé (husitské) v Uherském Brodě).
         Během roku 1919 to byly dosud spíše jen ojedinělé pokusy. Jako termín, kdy se mělo začít v co nejširším měřítku slavit mše česky, byly stanoveny Vánoce 1919, a nejvhodnější mší byla Půlnoční. Karel Farský vyvíjel snahu, aby překladatelé v práci pokračovali, ale bezvýsledně. Také Sigismund Bouška nedovolil použít k vydání svůj starší formulář. Za této situace se ujal překladu sám Farský a do Vánoc 1919 vydal Český misál, který posloužil k přípravě českých vánočních obřadů. Svým rozhodnutím byl Karel Farský postaven před velmi obtížný úkol. Vzhledem k termínu Vánoc měl na to krátký čas. Již dříve si pořídil překlady zpívaných částí a hlasitých modliteb. Nyní měla jeho práce vyústit v ucelený překlad ordinária i propria - neproměnných i proměnných částí mše. Byla to náročná práce, neboť šlo nejen o ryzost jazykovou, ale i melodičnost překladu. Farský bydlel tehdy u „Milosrdných“ v neútulném kumbálku bez kamen a celé tři měsíce po večerech při petrolejové lampě překládal a upravoval první dva sešity Českého misálu (Přelom, s. 73). Farskému záleželo na tom, aby i grafická úprava byla co nejlepší. Začátkem prosince 1919 bylo dílo dokončeno. Ilustraci na titulní straně vytvořil malíř Mikoláš Aleš. První dva sešity Misálu se tiskly v nákladu 2 000 kusů, třetí v nákladu 1 500 kusů. Třetina byla již předem rozebrána členy Klubu a další sešity byly rozesílány na fary. Půlnoční mše byla tak prvně od husitských dob sloužena česky. Téměř v tisíci kostelích po celé vlasti asi tisíc kněží konalo české bohoslužby i proti zákazu arcibiskupa Kordače. Ohlas v Čechách a na Moravě byl značný, přicházely reakce a dotazy i ze zahraničí – z Maďarska, Německa a Francie. V Praze měla značnou odezvu  česká mše sloužená B. Zahradníkem Brodským dne 1. ledna 1920 v chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze. Dochovala se svědectví o tom, jak lidé s velkým dojetím přijímali česky slavenou bohoslužbu. Tato česká liturgická reforma provedená cestou činu a navazující tak na husitskou praxi vyústila v založení nové církve.

 

7. Latina a národní jazyky v římské mši

 

         Dnes je již také v Římskokatolické církvi užívání češtiny všeobecně rozšířeno. Impulzem bylo liturgické hnutí 20. století, které se odráží v dokumentu II. Vatikánského koncilu – v Konstituci o liturgii - Sacrosanctum koncilium. V článku 36. je sice na začátku řečeno: užívání latinského jazyka ať je zachováno v latinských obřadech; místní právo v té věci zůstává nedotčeno. Avšak ve mši, při udělování svátostí i jinde v liturgii může být pro lid nezřídka velmi užitečné uplatnit národní jazyk. Budiž možné poskytnout mu více místa zvláště ve čteních a připomínkách, v některých modlitbách a zpěvech. Uplatnění národního jazyka přezkoumává a potvrzuje apoštolský stolec. V Konstituci o liturgii je patrné dalekosáhlé uvolnění užívat v liturgii mateřštinu. Přesto tato změna měla v době projednávání koncilu své zásadní odpůrce. Použití národního jazyka při slavení mše bylo spojeno s kompromisem. Článek 36, který se toho týká, obsahuje trojí omezení. 1) Užívání latiny má zůstat zásadně zachováno (§ 1). Latina je stejně jako předtím oficiálním jazykem západní církve. Užití národního jazyka se připouští (§ 2). Mateřština se má podílet „zejména“ na čteních, poučeních (admonitiones), přímluvách, modlitbách a zpěvech. Kánon není výslovně uveden. (s. 122). Přesto nastartovaný vývoj nebylo možné zadržet a mše v národním jazyce se ujala (Pesch O. H.: Druhý vatikánský koncil 1962-1965. Praha 1996, s. 122). V posledním období lze sledovat v Římskokatolické církvi určité tendence návratu k latině. 
 
8. Aktuální poznámky ke společným úvahám

 

   V křesťanské bohoslužbě mají význam symboly, znamení, gesta, ale současně též slovo jako výraz sdělení, jak to rozpoznala zvláště reformace. Slovnímu vyjádření – řeči v bohoslužbě má být v každé době věnována náležitá pozornost. Překlad liturgie do národního jazyka je velkým kladem a hodnotou. Přesto nezaručuje sám o sobě trvale přitažlivost křesťanské bohoslužby, její srozumitelnost a zakoušení jejího obsahu ve víře. Nezáleží totiž na liteře, ale na Duchu (2 K 3,6).

 

  K liturgii má úzký vztah Bible a její překlady. Bible a její řeč má vždy kulturní a liturgický kontext. Biblický překlad do značné míry určuje a ovlivňuje řeč bohoslužby. Tak tomu bylo v případě biblického překladu do latiny Vulgáty, v našem prostředí zvláště sehrálo důležitou roli znění Bible kralické. Vliv na řeč bohoslužby je patrný i u vydání Českého ekumenického překladu, a to jak přímý vliv při předčítání biblických textů podle lekcionáře, tak nepřímý v dalších liturgických částech.

 

  Liturgická a církevní řeč je budována na základech starobylé tradice. A to se týká i češtiny užité v bohoslužbě, konkrétně slovní podoby Liturgie podle dr. Karla Farského. Obsahuje některé archaické výrazy pocházející z různých časových vrstev, ať již z dávné minulosti či nedávné doby, souvisí se slovanskými výrazy, staročeskými slovy, ale též řečí z doby národního obrození a první republiky. Jako příklady uveďme pojmy „sbratření“, v němž je odezva „slovanské mše“ revolučního roku 1848, nebo „tužby“, vyskytující se ve spisech T. G. Masaryka.

 

  Liturgický jazyk vychází nejen z řeči Bible a tradice, ale měl by mít živý dotyk s jazykovým povědomím dneška. Užívaný jazyk by měl mít kultivované vyjadřování a vytříbenou formu hovorové řeči. Je třeba dbát na fonetickou a rytmickou stránku slovního sdělení. Liturgie měla vždy souvislost s uměním, s národní kulturou i s jazykovou kulturou.

 

  Pro bohoslužebnou řeč existují dvě kriteria, kterými jsou na jedné straně teologická přesnost a na druhé straně jazyková správnost, kultura řeči až básnická, tvořivá umělecká forma, která také k liturgii patří, neboť její součástí jsou hymny, texty duchovních písní, drama i poezie s metaforami. Je třeba se vyvarovat nevyváženosti, to znamená podcenění teologického obsahu nebo jazykové formy. Na jedné straně v liturgickém vývoji CČSH je zřejmé příliš velké přecenění jazykové a poetické formy na úkor teologické přesnosti, jako je tomu v Tuháčkově misálu, který bohatě rozvíjí uměleckým způsobem Farského liturgii. Na druhé straně se setkáváme v některých návrzích na revizi Farského liturgie z druhé poloviny 20. století sice s teologicky precizními formulacemi, ale svou komplikovaností jsou na úkor jazykové stránky, a tím i srozumitelnosti liturgického sdělení. 

 

  S bohoslužbou je spjat stálý úkol interpretace jejího obsahu tak, aby její vyjadřování bylo jazykem naší přítomnosti. Tato interpretace nemůže být povrchní, ale musí vycházet z hluboké víry a zbožnosti. Modernističtí otcové a zakladatelé Církve československé husitské měli tuto víru a zbožnost. Ta byla impulzem jejich úsilí přeložit latinskou mši do českého jazyka a motivací jejich odvážného činu slavit ve své době křesťanskou bohoslužbu v Duchu a v pravdě (J 4,23).

 

 

Z pramenů a literatury: Berger R.: Jazyk liturgický. V: Liturgický slovník, Praha 2008, s.166-168; Český a staroslověnský jazyk při liturgii. Čech, 1920, č. 45; Český a staroslovanský jazyk v liturgii u nás povolen. Věstník katolického duchovenstva, 1920, č. 20; Český misál. Vydáno péčí Klubu reformního duchovenstva. Praha 1919-1920; Čtyři vyznání. Praha 1951; Konstituce o posvátné liturgii. Sacrosanctum concilium. Dokumenty II. Vatikánského koncilu. Praha 1995, s. 125-171; Farský K.: Přelom. Příspěvek k dějinám vzniku církve československé z roku 1918. Praha 1921; Fojtíková, J.: České mešní ordinarium 2. poloviny 16. století. Miscelanea musicologica, 1984, s. 227-264; Kadeřávek V.: Geneze liturgie dr. Karla Farského. TR 1977, s. 39-38; Kaňák, M.: Liturgický projev církve čm. v historickém přehledu a vývoji. NR 1942, 27-32.97-103.167-176.208-217; Kaňák, M.: Husův podíl na zrodu husitské bohoslužby. ČZ 1954, č. 9; Kaňák, M.: K vývoji husitské bohoslužby po Husovi. NR 1954, s. 132-135; Kaňák, M.: Význam Českého misálu pro vznik Církve československé husitské (K 30. výročí prvních českých bohoslužeb o Vánocích 1919) Přepis z cyklostylovaného materiálu uloženého v Ústředním archivu a muzeu CČSH pod č. 11-887v; Kaňák M.: O táborské a bratrské bohoslužbě. Kalendář Blahoslav 1968; Klauser, T.: Kleine Abendländische Liturgiegeschichte. Bonn 1965; Kronika Náboženské obce církve československé (husitské) v Uherském Brodě; Lášek, J. B.: František Náhlovský a reformní program z roku 1848 za obnovu církve v Čechách, TR, s. 178; Macek, J.: Víra a zbožnost jagellonského věku. Praha 2001; Obnova církve katolické v československé republice. Návrh Jednoty československého duchovenstva v Praze. 1919, s. 32-36; Pesch O. H.: Druhý vatikánský koncil 1962-1965. Praha 1996, s. 121-123; Pícha J. F.: Vzpomínání o dr. K. Farském. Souvislosti našich životních dějů. Přepsáno péčí Ústředního archivu a muzea CČSH roku 1996; Pokorný, L.: Obnovená liturgie. Praha 1976, s. 46-51; Salajka, M: O liturgii a jejím slově. NR 1960, s. 62-72; Salajka  M.: Křesťanská bohoslužba. Praha 1985; Zpěvník písní duchovních. CČS, Praha 1924



Tomáš Butta, patriarcha

Helena Bastlová publikováno: 12.11.2009 02:32 zobrazeno: 4503x